Příběhy z konzultací

DUCH

Přišel ke mně chlap jako hora.
A prý, jestli není magor. Že mu doma straší.
Nemůže spát, protože mu “ten onen” noc co noc stojí u postele. Jen tak. Stojí a kouká.
Pár piv sice pomůže, ale praktikovat to každý večer taky nemůže.
I jeho čtyřletá dcerka ho vidí. Pláče a ukazuje na ducháčka.

Zná ho od mala. (Já taky. Oba dva – jednoho od mého mala a druhého od jeho mala.) A taky cítí pocity viny. Měl jet na oslavu k nim domů, ale nedojel tam, tenkrát. A ON v tu noc zemřel.
Jednou mu dokonce zachránil život. Jel na nepřehledné cestě, hodně rychle, nebyl moc pozorný a najednou měl pocit, že na cestě stojí ON. Vyděsil se a přibrzdil.
V tu chvíli vyjelo prudce ze zatáčky jiné auto. Kdyby nepřibrzdil, dnes už asi taky někde straší… (To byl pokus o morbidní humor, pokud je to příliš, omluvte mne prosím.)

OK, nejsi magor, podíváme se na to.
Říkám mu, že si ho má představit a že mu to má v duchu říct a vše mu vysvětlit. Kouká na mě vyděšeně, vypadá, že to je na něj příliš a že do toho fakt nechce jít.
OK, pomůže panák? Prý jo. Nalívám panáka a stavím před něj slivovici. Kopně ho do sebe, nadechne se, schová hlavu do dlaní a jde na to.

Vysvětluje mu, že to, před tou jeho smrtí, neudělal schválně a že ho to mrzí. A že mu děkuje za všechno, co pro něj udělal. A že může jít.
Prý se měl ještě postarat o jeho ženu, kterou tu zanechal. Mladý muž je totiž šikovný, schopný a umí si v životě poradit. To se evidentně ducháčkovi líbilo. A tak svou zodpovědnost a ochranu chtěl přehodit někam jinam.
Jenže i pozůstalí si “musí” poradit sami. Nejdou zachraňovat permanentně.

Chci, aby se na ducháčka naladil znovu. Dobře, už se nebojí. Je v pohodě. Bylo to teď rychlé. Prý mu řekl ahoj a šel pryč. Muž kouká jak vyjevený. Tyvolecotojakomábýt, vyhrkl…

Tak už je pryč.
Úleva jako blázen. Po dvou letech téměř každodenního kontaktu to přestalo.
Doma spí, on i jeho dcerka. Zvláštní tíha na hrudníku zmizela. A pocit, že je totální idiot taky.