Příběhy z konzultací

MARNOST

Těch témat, které si přišla pořešit bylo hodně. Některé spolu souvisely, některé až tak moc ne. A tak povídala, já naslouchala a v mysli jsem hledala “spojku”, po které se vydat, aby to všechno dávalo smysl, abych pochopila proč a aby se ve svém životě mohla posunout zase o kousek dál.
Po chvíli povídání jsem ji zastavila u jedné emoce, po které jsme se, jako po červené šňůrce, vydaly hlouběji, do míst a času, které dalo příčinu toho všeho, nebo aspoň co největší části, co ji teď trápí.

Měla jsem pocit, že vnímám mladé děvče, která kouká na nějakou přísnou ženu, která ji něco přikazuje.
Potvrdila. Prý tak 10, 11 roků by jí mohlo být. Je tam špína, smrad a holčička má strašlivý hlad.

A pak jsme pomalu skládaly příběh, nalézaly souvislosti, žena přijímala nové vjemy, vlastně staré a dobře známé zasazené tam, kde měly své skutečné místo. Pouštěla, odpouštěla, prodýchávala svou nevolnost, která se ukázala. (Mně bylo špatně taky. Vnímám, co vnímá člověk sedící přede mnou. A když se někomu zvedá žaludek, zvedá se často i mně.)

Byl to příběh malé holčičky, která se díky okolnostem dostala do sirotčince. V té době sirotčince vedly řádové sestry. Byly přísné, studené a děti vychovávaly tak, jak to asi bylo zvykem. Vybavovala si svou postel, pár svých osobních věcí, plesnivou vlhkou místnost, ve které bydlela s hromadou dalších dětí. Měla hlad. Obrovský hlad. Sester se bála tolik, že se jim neodvážila nikdy odporovat, rákoska byla dobrý důvod, dětí se bála taky, protože jí připadaly jiné, uřvané, cizí… Strávila tam dobrých 5, 6 let… Ve špíně, strachu, hladu a potlačení sebe sama.
Pak se octla na ulici, občas někde něco ukradla, občas dostala najíst, většinou se jen tak plácala. Špinavá malá žebračka s prázdným pohledem v očích, vyhublá až na kost, vnímající marnost života, neschopná se rozhodovat, protože to za ni vždycky dělali jiní.
A tak i zemřela. S tímto pocitem vnímání sebe a světa kolem sebe. Zemřela sama, jako zvířátko někde v uličkách.

Žena, sedící přede mnou s ní byla, vnímala ji a dávala jí pozornost, kterou tato holčička vlastně za celý svůj život nedostala. Uvědomovala si, že pocity, které vnímá jsou možná pocity té malé holčičky, která tenkrát neměla potenciál žít svůj život jinak. Měla si ho asi prožít zrovna tak nějak. Jen se ten pocit zbytečnosti, apatie a zmaru, neschopnosti se rozhodovat o svém životě, strachu přesunul i o pár inkarnací dál.
Byla s ní až do její smrti. Její příběh mohl být ukončen. Odešla smířená sama se sebou, se svým těžkým životem a s pocity, které patřily TAM.
A žena? Už VÍ… A to je nejvíc