Příběhy z konzultací

MARNOST

Má ji prý všude. V práci, kde se mu moc nedaří, v partnerství, kde to vypadá podobně. Není schopen nic moc realizovat, cítí se neslaně a nemastně. Je to prostě marný. Všechno je to marný…

Zkoušel tím projít sám, ale marnost je jako metrová vrstva slizu, která mu brání otevřít dveře do další úrovně svého života. A tak tedy přišel za mnou, abych ho tímto zvláštním procesem provedla.

Ladí se na svůj pocit, vnímá marnost jako paralýzu, bahno, nehnutelnost, nicotu… Vybavuje si sám sebe jako malého kluka, kterého táta nikdy nepochválil, nikdy mu nebyl dost dobrý a jeho výchova byla příliš direktivní. Jako dospělý ví, že to táta tak má, ale jako dítě to rozlišit neuměl. Takže se tam vracíme a vysvětlujeme malému chlapci, že to táta líp neuměl a že chlapec není špatný. Cokoliv ve svém dětství udělal, bylo podle táty vždycky špatně. Takže cokoliv dělat je tedy zbytečné. Nač. Když to ten „nejdůležitější“, ta jeho první velká autorita, nikdy neuzná.

Odpoutáváme se od této vnější autority na autoritu vnitřní, kterou snad nikdy nepoužíval. Vládla u něj dosud jen ta stará, nepříjemná a zlá.
Začíná trochu jinak dýchat, občas se otřepe, jako by shazoval staré okovy…

V marnosti jsme však pořád. Je to sice o kousek lepší, ale ještě hotovo nemáme. Hladí se pořád krk, i mně se najednou špatně mluví a dýchá a při povídání potřebuji kašlat.
Mám pocit, že se potřebujeme vrátit do nějakého „hezkého“ minulého života, byl tam pravděpodobně dušen, oběšen, prostě něco s krkem.
Chci po něm, aby své vědomí nechal spadnout ještě hlouběji. Občas sebou cukne, kolem něj se tvoří energetický výr, už něco vidí, vidím to na něm a ptám se ho.
Mračí se. Je to pro něj nepříjemné.

Vidí se na popravišti, provaz to nebyl, hlavu mu usekl kat. Jde tu cítit krev. Výborně. Máme to. Takže ještě potřebujeme zjistit, co, jak a proč.
Jenže mu to nejde. Na chvíli jsme se tam zasekl. Je plný vzteku, agrese a opět marnost!!! Máme tam všechno, s čím v současné době zápasí.

Smrt proběhla 11.3. 1835 v 8 hodin ráno, za účasti obyvatelů města, na zdejším rynku. Byl špinavý, v roztrhaných cárech, smradlavý. Vnímá hanbu a stud.

Usměje se na mě. Jo, sedí to, je to tam. Chvíli nám trvá, než zrekonstruujeme celý příběh. Občas si připadám jak archeolog, kdy pod nánosy oprašuji sklíčka starých a nádherných mozaiek různých životů

Byl tenkrát velmi chytrý a vzdělaný, bohatý obchodníkem, jež zaměstnával spoustu lidí, kterým dobře a vzorně platil za jejich práci. Prosperoval on, prosperovali všichni a měli se moc hezky. Měl ženu, šest dětí. Jenže v té době se to nehodilo vládci města . Jak už to tak bývá…. představte si, že vám někdo ve městě podniká, je bohatý, chytřejší než vy sami, lidi ho milují a ještě jim dělá něco jako ombudsmana, chrání je před vámi a dělá z těch otroků a zvířátek lidi. To je prostě špatně. Člověk prostý je člověk prostý, že.
Měl bratra, který byl velmi závistivý. A jeho žena byla ještě závistivější (a navíc ji několikrát odmítl, protože pletky s ní mít nechtěl). Donášeli panovníkovi (klient prohlásil, že to byl pán z Rožmberka – inu, proč ne) a těšili se, že jeho bohatství přejde po jeho smrti, na ně.

Dostali jsme se zpátky k okamžikům před smrtí. Z jeho dětí a ženy se stali žebráci a jeho život měl být ukončen, pro výstrahu všem. Marnost, zbytečnost, odmítnutí jakýchkoliv peněz, odmítnutí úspěchů v práci, odmítnutí jakéhokoliv potenciálu, svých talentů, protože tohle všechno zapříčinilo, že stál ve smrdutých, posr*** a roztrhaných šatech, očekávaje svou smrt, jako prašivý pes. Protože kdyby tohle všechno nepoužíval, nikdy by se nic takového nestalo.
To vše si vzal i do života nynějšího, takže oddělujeme, děkujeme, propouštíme, čistíme, dýcháme, propojujeme další a další souvislosti.

Je to tam. Aura září, bříško dýchá, obličej je vyhlazený a oči jasné.
Kouká na mě vyjeveně, je to jeho první setkání s regresí, doplnění souvislostí a odpovědí, které řeší spoustu let zpátky. Naprosto úžasný….

Doporučuji mu, udělat si rituál, zapálit svíčku a dopřát si bohatou výbornou večeři se sklenkou skvělého vína. Na jeho počest a na svou počest, na přijetí své síly, která byla zakletá v jednom starém příběhu.