Příběhy z konzultací

HRA NA TŘETÍHO

Nemůže najít novou práci, doma náročný, všechno vypadá, že je špatně. Prostě bahno, bahno, bahno a žádné světlo na konci tunelu.

S prací prorostla, byla tam spoustu let. Měla tam pocit velké důležitosti, investovala do toho hodně času a energie navíc a tak nějak počítala, že už to bude na pořád.

Jenže přišla jiná nadřízená a ona musela odejít. Možná chtěla na její místo svoji kamarádku, možná si jen tak lidsky nesedly a možná byla posel, který ji měl donést změnu.

V čem? Obětovávání se.
To my občas děláme.
Obětujeme se rodině, dětem, muži, zaměstnavateli, klientům. Sloužíme do roztrhání těla a šílené chřipky a angíny nás z naší mise jen tak nevytrhnou. Prostě makáme.

Jenže my nemakáme jen tak, my za to něco chceme. Chceme přijetí. Úctu. Pocit, že jsme důležití. Že máme své místo. My to neděláme jen tak, pro nic za nic. Neděláme to pro peníze navíc. Oběť si nese větší poselství. A navíc, oběť je společensky uznatelná záležitost! Oběti se obdivují!

Téma oběti jsme řešili už v jiných sférách jejího bytí. Povídáme si o tom a najednou z ní vypadlo, že její babička, silná vesnická žena z gruntu, prohlašovala, že slušný lidi mají děti pouze dvě. To třetí (ona) už je navíc. Už pro ně není místo. Peníze, jídlo, cokoliv.

Její matka tohle poslouchala celé těhotenství. Malý plodík tenhle stres zažíval taky. Postupně vznikalo téma, že si své místo na zemi musí zasloužit, oddřít, že to ti třetí mají fakt strašně těžký. Protože ONA je navíc. ONA je problém.

Oběť. Když se neobětuju, nezasloužím si. A když se obětuju, chci uznání mé existence. To, že jsem důležitá, dobrá. Jenže když se nemám komu obětovat, necítím, že bych byla dobrá. Ani dostatečná. Jsem nic. A nic nikdo v práci nechce. A ještě si do toho “nic” někdo s radostí kopne. Třeba to není jen tak ledajaký kretén. Třeba je to posel změny. Naší změny.