Příběhy z konzultací

NIKDY NEKONČÍCÍ STRACH

Chce změnu. Je nespokojená, unavená, má neustálý strach o děti, nemůže se nikdy rozhodnout. Má pocit, že je všechno špatně a žije ve stálém stresu.
Ač jí v podstatě nic nechybí.
Je často také nemocná. Ale ne jen tak nic obyčejného. Taková encefalitida, časté pobyty v nemocnici, jsou u ní v podstatě normální.
Povídá mi toho spoustu a omlouvá se, že je to takový zmatek, že se v tom nikdo nevyzná, skoro ani ona ne. Ale já tam tu linii vidím. Spoustu malých kousíčků, ale je to tam.
Jen odsuneme problémy s rodiči na jindy, protože bych ji asi sedřela z kůže.

Regresi nikdy nepodstoupila, trochu se bojí, neví, jestli jí to půjde. Většinou to jde. Takže ji obeznámím, co a jak, proč tam chodit, co si pravděpodobně táhne z dob minulých a proč je potřeba to vyčistit.

Dostáváme se do její předchozí inkarnace. Je muž, sedí v nějaké hale a na druhé straně jsou ti ostatní. Jsou špinaví, vyhublí, čekající na smrt. Usuzujeme, že to byl koncentrák, nebo nějaký pracovní tábor.

Všichni se na něj obrací a chtějí po něm, aby jim pomáhal a chránil je. Byl něčím výjimečný, možná byl učitelem, rabínem, možná byl jen někým, kdo ještě nebyl vnitřně poražen, měl sílu, autoritu a ještě v něm proudil život.

Postupně však zjišťoval, že jim pomoct nemůže. Že je mezi mlýnskými kameny. Ano, zprostředkovával příkazy, možná něco zajišťoval, ale nemohl zmírnit jejich utrpení, hlad a těžkou práci. A to ho ničilo. Cítil obrovskou vinu. Vinu za to, že on cítí život, vinu za jejich utrpení, strach i bolest. Kdyby byl totiž lepší, možná by jim mohl pomoct víc. Ale nebyl. Možná, kdyby byl na druhé straně, možná by něco změnit mohl… Pravděpodobně nemohl změnit vůbec nic. Byl jen malou rybičkou v obrovském oceánu.

Pláčeme obě dvě. Byl to velmi emotivní příběh. Průběžně se vracíme do „teď“, dáváme souvislosti dohromady a střípky najednou dávají smysl a tvoří kompletní obrázek. Už ví a je to to „ono“ a proč se jí v životě děje to všechno, co se děje. Dostává to úplně jiný rozměr a jí se vrací síla.

Vracíme odpovědnost za jejich osudy, přijímáme stav, život i smrt.
Několikrát v různých souvislostech.
Pomalu se jí ulevuje. Už je to lepší a lepší, cítí se silnější, září a je uvolněnější. Dýchá hluboce, napětí je pryč.
Už nemusí být oběť, nemusí trpět za to, co se dělo tenkrát. Už může žít bez viny i strachu.

Ale zpátky do koncentráku…
Muž se svůj život rozhodl ukončit. Chtěl vidět louku, stromy, nebe a slunce. A tak jednoho dne vyběhl ven. S vinou, že je tam nechal trpět a čekat na smrt, s vinou, že se to rozhodl vzít do svých rukou. S vinou, že je všechny zklamal a s vědomím, že si nezaslouží žít a že si zaslouží jen trest.
To, co následovalo, je naprosto jasné.

Vyběhl.
Viděl louku, stromy, nebe i slunce.
A pak už neviděl nic.