Příběhy z konzultací

ÚNAVA

Strašidelná únava.
Až to skoro vypadá jako na únavový syndrom 
Je pořád nemocná, smutná, vyčerpaná, bez života.
Během minulého roku prožila úmrtí svých blízkých a od té doby se z toho nemůže vzpamatovat. Jakoby v ní něco zemřelo taky.
Vyčítá si, že se o ně málo starala, že ostatní rodina až tak nereaguje, jak ona očekává a potřebuje. Cítí se sama.

Jako první zjišťuju, že má stále urny s popelem doma. Doporučuju přenést do jiných částí domu, které neobývají. Je to totiž strašný žrout energie (se vší úctou). Tam kde bydlí živí, nemají mrtví co dělat. Nabalzamovanýho Lenina by doma v obýváku taky nikdo nechtěl.

Vracíme se do dob jejího dětství. Vidí sama sebe, jak se stěhují z domu od velké rodiny, babiček, tet a strejdů do malého bytu do jiného města. Chvíli to tam zpracováváme, dáváme do souvislostí, čistíme. Ulevuje se jí.

Najednou zbledne a tvrdí, že nemůže dýchat. Je jí zle.
Oujé.
Ona sice ještě neví, kde je, ale mně je to jasné.

Její první „výlet“ do jednoho z minulých životů. I když ke mně chodí spoustu let, pracovaly jsme vždy na jiných tématech.

Nic tam však nevidí. A dýchat stále nemůže. Vypadá ještě bleději, skoro až modrá.
Ladím se do míst, kde bloudí její mysl.
Už to vidím a cítím.
Je mi strašná zima. Cítím šok a zároveň paralýzu. Je to totiž úplně v háji…
Popisuju svůj vjem. Shodujeme se.

Lavina.

Je to stav, který vůbec není hezký. Dovedete si asi představit, co takový člověk v lavině může zažívat. Už ví, že se odtud nikdy nedostane. Snaží se vyhrabat ven, ale k ničemu to není. Je mu strašná zima a trpí obrovskými výčitkami, že šel jinudy, než měl jít, že doma nechal rodinu (ano, byl to muž), kteří čekají až přijde domů s penězi a postará se o ně. Že kdyby byl lepší, zodpovědnější, chytřejší, nespěchal by a nezkracoval si cestu a stále dokola…

Čeká na svou bílou smrt. Bojí se. Minuty se vlečou a v hlavě to zběsile jede. Občas přestává cítit tělo, občas ztrácí vědomí. Opět strach. Strach ze smrti, o své blízké, strach, že neví co bude dál. Panické pokusy se dostat ven.
Měl tam asi docela dost vzduchu a tak vydržel v lavině snad i den, dva. Zjišťujeme, že je tady hodně těžké se ladit na čas, protože se neskutečně vleče, než konečně vydechl naposledy.

Zpracováváme vinu, potřebu se starat o své příbuzné, strach, paralýzu. Osvobozujeme kus duše, která u něj uvízla a vracíme sílu tam, kde je jí nyní potřeba.

A jak to celé dopadlo?
„V pátek večer mi bylo ještě špatně. Nemohla jsem pořádně dýchat. V sobotu jsme byli na horách a v neděli uklidili pokoj a zapálili vonnou tyčinku, kterou jsem doma našla. A dnes je to prostě paráda!
Už dlouho mi takhle nebylo! Zase bylo moc fajn za tebou zajít 😊 Ještě jednou díky!“