Příběhy z konzultací

ZLÁ KRÁLOVNA

Možná ji, někde uvnitř, máme schovanou všechny. Možná o ní mnohé víme a snažíme se ji utlačit někam do pozadí.
Možná se kvůli ní necítíme občas vůbec dobře. Máme pocity viny, podivné strachy, úzkosti, stres.
Možná nás tohle téma vytáčí – nějaká zlá, pitomá mrcha, která se mstí jen z principu! No, milé dámy, možná je čas se s ní seznámit 

Není jen zlo a dobro, netrpíme za staré zkušenosti, nesmažíme se v pekle, když jsme zlobiví. Kdepak. I když to často slýchávám, jak ten, co trpí a trápí se, jistě musel v životě minulém dělat jisté levárny a nyní je potrestán. To je zmatlaná budhistická karma s křesťanským bohem dohromady.

Nejsme trestáni. My si to tam totiž “začarujeme” sami. A proto se tam vracíme. Máme tu možnost. Vrátit se o 758 let zpátky a změnit to. Uznat, zpracovat, vyčistit, odpustit a přijmout. Uzavřít příběh jednou pro vždy. My do těch regresí nechodíme jen tak, že se nudíme. Je čas uzavřít to, co jsme tenkrát uzavřít nedokázali. Teprve teď máme ty správné schopnosti.

Ale ke zlé královně. Představte si, že si jednou jako princezna vezmete za muže prince a budete mít tu šťastnou rodinku plnou dětí. Ale ouha. Váš otec podivně zemře a vy jste tou jedinou následovnicí trůnu. Princ ještě nedošel. Nikdo si mladé královny neváží. Vašeho otce i vás proklela čarodějnice vašeho strýce, který usiluje o trůn.

Strašně bojíte. A čím víc se bojíte, tím víc musíte upevňovat svou pozici. Nemůžete být se svými poddanými kámoška. Jediný způsob jak přežít je krutost. Prostě jich pár dát zabít. Primitivové. A pak se to časem tak trochu zvrhne. Těch mrtvých je víc než dost.

Ano, byl to běžný způsob v těch dobách, co na tom. Jenže to byl způsob mužů. Muži to vidí jinak, lidské ztráty jsou součástí, ale ženy v tom trpí. A trpí obrovskou vinou, strachem, bojíte se spát, bojíte se dýchat, bojíte se jíst, nikomu nemůžete věřit, nemůžete nic. Je to bahno, ukrutné bahno, přátelé.

Máte království, máte poddané, máte zodpovědnost. Vyprdnout se na to nemůžete. A tak držíte. Jste čím dál tím krutější. A časem vám z toho začne tak trochu hrabat. Myslíte si, že jste prokletá, stejně jako váš otec.

Máte navíc obrovské bolesti břicha, připadáte si odporná (pravděpodobně měla pěkně velkou tříselnou kýlu), žádnej chlap nepřipadá v úvahu. A čím více lidí věří v prokletí, tím větší má sílu.

Takže zase držíte, nejíte, necháváte zabíjet ty idioty, co se na vás křivě podívají. Není zbytí.

Jednou vás však v noci zabije vlastní bratranec, který má pocit, že ten trůn je jeho a že ženská na trůn rozhodně nepatří.

Nedojde ke smíření, ke zpracování a emoční gordický uzel pokračuje do dalšího vtělení, kdy máme kapacitu je rozmotat a uzdravit. A to se nyní děje. Díky za to. A to, jak se člověk cítí, když se tohle rozmotá, zpracuje a vyčistí, to je prostě potřeba zažít