Příběhy z konzultací

MÁMA

Jejich vztah nebyl nikdy žádná sláva. Moc si nerozuměly. Jako dítě se cítila špatně, nikdy neměla pocit, že ji máma má ráda a když dospěla a sama měla děti, babičku neměly děti rády stejně jako ona. S mámou už v kontaktu není. Ale pořád ji to mrzí a trápí.

Účastní se konstelačního setkání “Matky v krizi”. Napřed sice prohlašuje, že je asi úplně blbě, ale pak jí přichází toto téma. Stavíme tedy na to konstelaci.

Vybírá si zástupkyni za sebe, za své děti, za mámu a babičku, která mámu vždycky ochraňovala a stála při ní. Máme dvě samostatné skupiny. Zástupkyně za zadavatelku stojí s dětmi ve skupině jedné a na druhé straně místnosti stojí máma a babičky. Děti na babičku nechápavě koukají, ale babičku, ani prababičku to nezajímá.

Tady neproudí nic. Ani energie, ani láska.

Moje původní role, byla role babičky, ale zadavatelka se po chvíli rozhodla, že já jsem stejně drsná jako její matka a že mi tato role bude více slušet. Předávám si s původní matkou role, půjčuju jí babičkovský šátek na hlavu, který si hned váže na sebe. Já tam tedy stála jako nějaká nasupěná semetrika, babička se šátkem byla ta hodná, laskavá a držela se v mé blízkosti.

Po chvíli prosím další z účastnic, aby nám zastupovala “problém”. Problém přichází ke mně a lehá si k mým nohám. Nemůžu si pomoct, potřebuji si kleknout, dotýkat se ho a koukat jen na něj.

Je to jasné. Tady někdo umřel a matka se od něj nikdy neodpoutala.

Dáváme dohromady příběh. Dámy jsou bezvadné. Ani by jim člověk skoro nevěřil, že konstelují poprvé (kromě jedné účastnice). Mají úžasné a trefné vjemy, navzájem se doplňujeme a tvoříme. Skvělá souhra okamžiku! Miluju to!

Ale k problému. Chvíli nad tím špekulujeme, zkoušíme, jestli to není nějaké dítě, sourozenec, takové ty obvyklé záležitosti. Ale pan Problém dítě není.

Joj, už to mám!

Matčina první láska.

Muž, kterému dala svoje srdce. Svou duši. Byli ještě mladí, on byl statný blonďatý muž (zadavatelka dodává, že si matka vybírala pouze tmavovlasé partnery a s žádným moc dlouho nevydržela) a měli se asi moc rádi.

Bydleli na vesnici, měli malý statek, na kterém byla fůra práce. Jednoho dne, když byl mladík na návštěvě, pomáhal schovávat seno. Nosil je po žebříku někam nahoru. Uklouzlo mu to a spadl. Ošklivě spadl. Zlomil si vaz a na místě zemřel.

Dovedete si představit to ostudu, tu hanbu v celé vesnici? Naprosto nepřístojné!
Ale babička si poradila. Naložila blonďáka na vozík a odtáhla ho někam k lomu, možná ho hodila i do vody. Vaz si přece mohl zlomit i tam. Nechtěla své dceři zničit život. Nechtěla, aby ji odsoudili a ona byla nešťastná.

Nikdy se na to nepřišlo. Mladíka jednoho dne našli a svět se točil dál.

Jenže!
Dceru a matku pojilo TAJEMSTVÍ. A část matčiny duše, lásky a života zemřelo s ním. Jako kdyby u něj klečela napořád, oplakávala ho a chtěla zemřít s ním. Nikdy si to neodpustila. A nikdy se o tom nikdo nesměl dozvědět.

Měla sice jiné muže, děti, ale její bolest nikdy nezmizela. Tíha pokračovala v rodě a předávala se z generace na generaci.

Vracíme tedy matce vše, co je její. Dávám zadavatelce polštář, jako symbol tíhy a bolesti, který mi má (jako své matce) vrátit. Nadechne se a mrskne polštář do kouta, až si to prý sežeru. Jo, kdyby tohle fungovalo, to bychom se měli… pche!

Znovu ji házím polštář se slovy, že takhle by to tedy nešlo. Vzala si tuto tíhu jako malá holka a nese si ji dobrých 50 let! Z lásky, z potřeby pomoci své mámě a ulevit jí od její bolesti. Tohle se vrací velmi pomalu. Každý krůček je totiž znát.

Zpracováváme ještě další souvislosti. Necháváme matku i babičku v jejich životních procesech s veškerou úctou a poznáním. Mrtvolu necháváme bez povšimnutí, po chvíli však prohlašuje, že se cítí taky výrazně líp a že cítí úlevu. Ta zástupkyně samozřejmě.

Zadavatelce se výrazně ulevuje.
Konstelující kolegyně ji posílají před zrcadlo. Jaksi omládla a ze šedivé unavené ženy byla žena s jiskrným pohledem v očích. Zářila. Ale jak! Jen si to představte, jak úžasné je, když toto tajemství a tíha už tajemstvím a tíhou není!

Drsný příběh, co? A není to až tak dávno! No, o to silnější to bylo.
A to jsme začali tím, proč ji máma nemá ráda.

Nemohla. Na holčičku už nezbylo místo.