Příběhy z konzultací

NADVÁHA

Nemůže se zbavit kil navíc. Naopak – s léty kilogramy ještě přibývají a zhoršuje se její zdravotní stav. Cítí se těžká, unavená a bez energie.
Absolvovala kdysi konstelace se mnou a s Michalem, ale do regrese se pouští poprvé. Uznala, že už je čas na změnu, protože ji to už takto nebaví.

Ladíme se na tíhu, kterou cítí zejména v nohách a velice rychle se nám objevuje první vhled.

Vidí starou babičku zavřenou v chalupě koukající na kytky a stromy z okna. Chvíli to tam “očucháváme”, necháváme babičku babičkou a jdeme dál. Tady to není to ono, u babičky nic zajímavého pro nás není. Trochu nerozumím tomu, proč se nám otevírá zrovna tohle, ale klientce to dává souvislost s jejím životem. OK, jdeme tedy dál.

Vracíme se zpátky do tady a teď a děláme druhý ponor.
Dostáváme se do Řecka (které naprosto miluje a občas navštěvuje). Je tam nějakou důležitou paní, pěstují olivy a víno. Na svém panství je sama, její život končí násilnou smrtí a odebráním majetku. Pravděpodobně období okupace nebo řecké občanské války. Jako život relativně hezký, konec žádná sláva, holka se držela, hrdá a nedostupná, ale trauma spojené s nadváhou tady nenacházíme taky.

Takže opět návrat a připravujeme se na třetí ponor.
Doporučuju si prodýchat strach a vnitřní odpor. A taky se rozhodnout. Pokud už nechce zkoušet, jestli to fakt funguje. A jestli chce skutečně najít život, kde je příčina její tíhy a nadváhy.
Jde cítit vnitřní rozhodnutí a jdeme tedy dál.
Do třetice všeho dobrého a zlého.

Energie ztěžkla, mně se udělalo blbě, jí taky.
Už jsme tam, to je to ono!
Nejsme schopny lokalizovat místo, období špatně, vnímám to na 7.- 9. století.

Dostáváme se na loď, je v uzavřené místnosti, lidi nahňácaní jak sardinky vedle sebe. Nemají jídlo, vodu, vzduch, nic. Jsou tam už několik dnů, možná i týdnů, živí i mrtví pospolu. Hlad, žízeň, zápach, těžko, úzko.

Posouváme příběh o kousek zpátky, je potřeba vědět souvislosti. Tohle je pořád málo.

Byla opět farmářkou a měla spoustu sloužících, kteří u ní pracovali. Měla s nimi příjemné lidské vztahy a celkově všechno fungovalo. Jednoho dne přijeli lovci otroků a všechny “schopné” včetně dětí odvedli na loď. Zavřeli je do podpalubí a někam je vezli.
Kam, to jsme nezjistily.
Pluli dlouho.
A lidé tam postupně, jeden po druhém, umírali.
Dehydrovaní, vyhladovělí, nemocní, odevzdaní.

Ale to nebylo všechno. Žena cítila zodpovědnost za všechny ty nebožáky. Kdyby nepracovali na jejích pozemcích, nikdy by se jim něco takového nestalo! Snažila se je tedy držet při životě, dodávat sílu, odvahu, víru. A měla za ně obrovskou vinu!

V tu chvíli, když jsem pojmenovala tento stav, nám vytryskly oběma slzy.
Konzultace probíhala po telefonu, ale bylo jasný, že brečíme obě jako želvy.
“To je ono! Já je všechny držela ve svém břiše. Všechny! To je ta tíha! Už to vím!”

Prodýcháváme, odpouštíme, přenecháváme osudy jejich majitelům. Stavíme duhový most, aby všichni ti, co tam zemřeli, mohli přejít na druhou stranu. Aby mohla přejít nakonec i ona. Zemřela zodpovědně totiž jako poslední. Už nemusela nikoho podporovat a držet při životě.

Tam, kam pluli, totiž nikdo živý nedoplul.

A klientka?
Je svobodná. Už nedrží v sobě vinu starou přes tisíc let. Jak velká je to úleva, je téměř nepopsatelné.
První obézní špunt je pryč. Musí to sednout a dojet, žena si musí zvyknout na nový stav sebe sama. Doporučuji udělat pohřební rituál za všechny ty lidi, za které nesla odpovědnost. A až to sedne, podíváme se ještě dál. Do rodu, možná do dětství. Kamkoliv, kam nás to pustí. Moc se na to a na ni těším.