Příběhy z konzultací

NEKONEČNÁ NEMOC

Nemocné jedno dítě. Pak druhé. Máma. Opět druhé, pak první, máma. Druhé dítě. Máma. Druhé. První. Máma.
Klientka má 3. antibiotika za poslední dva měsíce. A to máme červen!

Je jasný, že toho má plný kecky. A nejen fyzicky.

Říká, že cítí vinu, že to s dětmi tak dobře nezvládá a že dnešní děti jsou prostě hodně nemocné. Že je to určitě tím, že nejíme zdravé jídlo, nepijeme dobrou vodu a nedýcháme zdravý vzduch. Oponuji tím, že bych spíše řekla, že naše mámy neměly kapacitu řešit kdejakou rýmičku a nudle. Prostě se šlo do školky a do školy. Žádný home office neexistoval, ošetřovačka nebyla žádná výhra ani tenkrát.
Ale že ani přesto ty děti nemocné být nemusí, je jasný a že to téma je někde hlouběji.

Mladší syn bývá často nemocný. Když byl menší, trpíval na laryngitidy. Je to fakt hnusný, kdo to zažil, ví. No a když jsou ty děti nemocné, nebo mají náběh, maminka se jim 100% věnuje. Jde bokem práce, manžel, cokoliv. Na koníčky nemá čas. Nedejbože na sebe. Nemocné dítě má absolutní přednost. To mi trošku zavání a začínám se v tom víc rýpat.
Začínám tušit pocity viny. Pocity, které se táhnou bůhví odkud. Ale přesto ji v tom ještě nechávám. Potřebuju to nejošklivější emoci. Tu, která nám otevře dveře. Ne popisování situace, nebo popis myšlenek kohokoliv. Tohle je úplně jedno. Pořád ji tlačím do toho bolavého.
“Jak se tedy cítíš, když máš nemocné dítě?”
“A proč to tam cítíš?”
“A co je pod tím?”
“Ne, nechci slyšet, co si o tom myslíš, chci slyšet, co cítíš!”

S veškerou laskavosti jí pořád tlačím tam dolů a nedávám jí pokoj. Po chvíli jí začne být špatně a pláče.

Jo, už jsme tam…
Má strach, že chlapeček zemře.

Klientka mi pláče do telefonu a mně se otevírá situace, která zapříčinila tento stav. Už to mám.
Dveře otevřeny.
Známe se spoustu let, ví, proč za mnou přišla, žádný med okolo huby není potřeba. Dávám jí čas na pár nádechů a výdechů.

Jdeme na to.

Válka.
Koncentrační tábor.
Jí je něco přes dvacet a má malého čtyřletého chlapečka. Byli spolu i tenkrát. Duše se opět setkaly. Možná už po několikáté…

Po příjezdu je oddělují. Nechce jim ho dát. Drží ho v náručí. Je hubený, nohatý, s krásnýma hnědýma očima. Odevzdat ho však musí. Chlapeček na ni smutně kouká. Chvíli pláče, bojí se. Křičí na něj dozorkyně, takže po chvíli mlčí. A jen kouká. Řadí se mezi ostatní děti, které vyděšeně odchází.
Jejich mámám to rve srdce.
Pod násilnými výhrůžkami jsou odvedeny do jiných prostor.

Ona i ostatní ženy denně pracovaly od rána do večera.
Své děti však už nikdy neviděly.

V těch dobách, jak víme, byly mnohé děti odvedeny na převýchovu, vykonávaly nějakou jinou práci, dělaly se s nimi i jiné různé nechutnosti a pokusy, o kterých jsem už tady psala dříve. Tyto děti však nečekalo ani jedno z toho. Jejich osud byl krátký.

Šly do plynu.
Ženy se hodily na práci a většina z nich válku přežila.

Po válce však nikdy šťastná nebyla. Neustále si vyčítala, že dělala málo, že mohla to a ono. I když věděla, že nemohla vůbec nic. Že jediné, co by mohla, je zabít oba dva, než museli nastoupit do vlaku. Ale víra v život, víra, že to zvládnou, zvítězila. I ona pár let po válce zemřela. Byla nemocná a nešťastná.

Klientka pláče po celou dobu otvírání a skládání příběhu. Hluboce a nešťastně. Občas jí nechávám chvíli na oddych a pak pokračujeme dál. Doplňujeme další souvislosti, které zažívá. Její současný syn je od svých 4. narozenin “jiný”. Do té doby byl spokojené a šťastné dítě, v současnosti je neustále lítostivý, naprdnutý, špatně se s ním spolupracuje. Věřím, že otevřením a zahojením tohoto příběhu se mu hodně uleví a bude zase v pohodě. Ano, tenkrát mu byly čtyři a jeho smrt proběhla na jaře. No a to dušení a kašel, je prostě dušení v plynu. Nemohl se nadechnout jako tenkrát.

Další souvislost – klientka má problémy s nadváhou – no, tady se asi není čemu divit, že…

A ještě jedna souvislost – při popisu si trochu stěžovala na manžela. Někam se uklidí, když jsou děti nemocné. Veškerá péče o děti je na ni. A vlastně i to ostatní. Strašně se snaží dát dětem co nejvíc. Snaží se, aby byly děti šťastné (ano, to chtějí všechny mámy, ale tady je ta snaha příliš urputná, příliš obětavá, příliš vysilující). Její stará vina, že nedokázala zabránit smrti svého dítěte byla tak velká, že při jakémkoliv pidi ohrožení dostávaly děti obrovskou péči a pozornost.
Ale k tomu manželovi.
Její muž byl na druhé straně. A když teď byla ona nebo děti nemocné, byla na něj naštvaná. Necítila ho. Nepomohl ji. Nepodpořil. Nějak se divně umrtvil a ztratil se. Jenže i on má vinu za to, co se dělo. Ne, nebyl ten, kdo pouštěl plyn dětem, nebo je odváděl od matek. Byl jen součástí armády. Ale to si musí zpracovat sám. Jeho žena to nemůže udělat za něj. Je důležité, že to ví a že ji to už nemusí dál zraňovat.

Zpracováváme tedy její vinu, bolest a prázdnotu. Strach, že smrt může přijít kdykoliv. Proto svým dětem musela vynahradit dopředu naprosto všechno. Proto děti byly často nemocné, protože byly součástí tohoto programu. Možná byly díky tomu i doma v bezpečí. Co kdyby se jim něco stalo venku, co by nemohla kontrolovat! Starala se o jejich blaženou spokojenost a štěstí. Jenže to ani maminky nezvládnou. Své štěstí i spokojenost si každý nese sám. I naše děti. Mámy je mohou podpořit. Mohou udělat mnoho. Ale to, jak to v životě budou děti mít, už je skutečně na nich. Je to jejich osud. Tenkrát i teď.

Úleva. Nádherná. Bylo vysloveno to, co někde v skrytu cítila a tížilo ji to. Volně dýchá a skoro nekašle. Spadla z ní stará tíha, bolest a vina.
Jsou svobodní.
Ona i on. Máma a její syn.