Příběhy z konzultací

OČI

Je silně krátkozraká. Krátkozrakost se zhoršuje a chce podniknout kroky k tomu, aby se proces zastavil, nebo zpomalil.
To regrese někdy umí. Něco zastavit, něco zpomalit, něco naopak srovnat do lepšího stavu. Někdy je to bohužel složitější a efekt není tak úžasný, jak by člověk očekával. Ale to prostě nevíme. U ničeho.

Je informovaná a jde do toho. Taky za mnou jela skoro půl republiky  Prý aspoň poprvé, ty další konzultace už zvládneme telefonicky. A nebo ne a já se na ni budu zase těšit někdy příště.

Po chvíli zjišťujeme, že nemá vnitřní představivost, nevidí to. “Běhá” jí to přes tělo. Takže ji to občas různě tlačí, brní, různě se vrtí a tak. Tudy to půjde 
Já vnitřně vidím, ona vnímá jinak a buď to rezonuje, nebo nerezonuje. Rozumíme si.

Vidím hubeného muže, které oči už prostě nemá. Leží někde v kobce, na zemi. Žena přede mnou si potřebuje lehnout. Tak tedy leží a po chvíli si dává přes oči svůj svetr. Hledáme, co se stalo. Jestli tam jsou nějaké pocity, kde navázat dál. Necítí nic. Jenže nic a nic, je rozdíl. Po chvíli zjišťujeme, že necítí nic, protože on necítí nic. Je odpojený, čeká na smrt, čas se příšerně vleče. Prázdnota, která by se dala kousat.

Jsme v Egyptě. Muž byl dělník podílející se na stavbě pyramidy. Všem dělníkům, aby nevyzradili tajemství, byly propíchnuty oči a poté je “odstranili” někam do ústraní. Zpracováváme, prodýcháváme, dobrý. Asi se to tak dělalo, nu, zvláštní praktiky.

Ještě tam na mě volá jeden příběh. Ptám se jí, jestli už není unavená a jestli má kapacitu otevřít další život. Máme čas, Toník je s hlídací tetou venku, takže naprostá pohoda. Jdeme tedy na něj.

Vyžádá si šátek přes hlavu – jasně, další slepá. Donesla jsem jí černou pašmínu. S vděkem přijímá a motá si ji okolo hlavy. Naprosto intuitivně. Vstupujeme do dalšího příběhu velmi rychle.

Nebude to hezké. Hlásím předem.

Byla ženou, muslimkou. Byla totálně zničená. Psychicky i fyzicky. A bez jednoho oka. Potrestali ji. Vypíchli jí oko a vyhnali z vesnice pryč do pouště, aby tam jako nečistá zemřela.
Žena přede mnou má strašnou žízeň a poslepu nahmatává sklenku s vodou, po chvíli si potřebuje lehnout. Prý se zahrabává do písku (no vida, vnímá už jako víno). Najednou začne křičet, mlátit nohama, rukama. Trauma jí prochází tělem. Uhhh. Dýchá, hýká, řve. Ječí jak šílená arabka.
Trochu nedůvěřivě pozoruju náš gauč, který se klátí ze strany na stranu.
Po chvíli jekot utichá. Držím ji za ruku a hladím ji. Dotyk snáší, vnímá zas můj hlas, prodýchává, je zase zpátky. Prochází neskutečná vlna uvolnění.

Ještě, že Antonín byl pryč a ona mohla křičet, jak potřebovala. Nechávám ji dodýchat tento zvláštní zážitek a vyzvedávám Antuláka od hlídačky.

Doplňujeme příběh. Už ví, za co byla žena potrestána. Její jediný syn jí měl být odebrán, aby se z něj stal bojovník. Bylo mu osm. Ukrývala ho před vesničany a nechtěla jim ho dát. Syna nakonec stejně našli a ji krutě potrestali. Provinila se proti celku, zasloužila si tedy trest.

To byl ten život, který jsme potřebovaly najít!

Odmotává si šátek z hlavy, vypadá trochu překvapeně, ale naprosto spokojeně. S radostí kouká na Toníka a říká, že přesně tohle potřebovala vidět. Mámu a její dítě, které si spokojeně hoví v její náruči. Povídáme si o tom, jak to všechno neskutečně vyšlo a okolnosti nám přály. A to mě už nějakou dobu sleduje na FB!!!

Mělo to prostě tak být. Ještě jsme doladily vše tak, ať si neodnáší kostlivce domů. Ukončujeme vše, co můžeme ukončit. Ať máme prostě hotovo.

Vypadá naprosto úžasně a trošku ještě užasle.
Její oči jsou jak hluboké průzračné studny. Sálá z nich moudrost, přijetí, mír, odpuštění, láska.
Pohled do jejích očí bych přála každému z vás.
Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si tento obraz vybavím.