Příběhy z konzultací

ČARODĚJKA

Dějí se jí takové zvláštní věci. Už od mala. Třeba na ni ve školce děti naprášili něco, co nebyla pravda a ona stála na hanbě, aby si to pamatovala. To samé ve škole. Nebo i v práci v dospělosti. To už teda na hanbě nestála, ale kolegové ji pomlouvali za něco, co vůbec neudělala. Vnímala to samozřejmě vždycky jako velkou křivdu. Nikdy se však nebyla schopná za sebe postavit. Zamrzla, zmlkla, cítila se smutná, odmítnutá. Nešlo to.

Půjdeme se podívat někam dolů. Buď je to příběh, kde bylo velké utrpení a ona stále trpí, nebo to mohlo být úplně jinak. Ona mohla být tím záporákem. A na její pocity viny, nebo něčeho takového se stále nalepují podobné příhody.
Pracujeme spolu podruhé, mluvíme po telefonu, takže příprava rychlá a kloužeme po vlnách “tam někam”.

Vidíme ženu. Někde ve tmě. A emoce, která zde neuvěřitelně čiší, je vztek. Ale ukrutný vztek. Vnímáme to obě, takže jsme tam spolu správně.

Ok, prodýcháváme, v pořádku. Jdeme dál.
Cítím tam záblesky magie, kouzel. Ono to zní, jako že si to vymýšlím, ale v dobách, kdy tomu lidé věřili byly tyto záležitosti naprosto běžné. A čím více lidí tomu věří, tím více je to konkrétní. Možná až hmatatelné. Ale zpátky k magii.

Je to čarodějka. Ale ne ledajaká. Je fakt dost dobrá. Co dobrá, je úžasná! Mluví se stromy, s kytkami, s houbami a možná i s veverkami. Vyhlášená v širokém okolí. Míchá lektvary na lecjaké nešvary.

Jenže proč je vězení a čeká na smrt? Posouváme příběh a nalézáme souvislosti.

Žije sama. Nejen že umí ty lektvary na hexnšus, ale ty její lektvary uměly i zabíjet. Podle přání. Má to být to ihned, za hodinu, za den? Bolesti, křeče, nebo jen tak? Nebo jen tak zneškodnit, aby člověk trpěl ještě pěkně dlouho? Cokoliv si přeješ!
Zaplať, tumáš a běž.

Dělala to hezkých pár let. Byla vyhlášena u majetných pánů a paniček, u šlechty. Časem zhrubla. Hodně zhrubla. Opovrhovala jimi. Ty jejich pletky a pomsty ji neskutečně otravovaly. A její ego rostlo. Cítila se lepší, chytřejší a důležitější.

Jenže ani tohle není ten správný problém. Takže hledáme dál. Máme to.

Jednoho dne dostala velkou objednávku. Velké množství jedu. Neřešila to. Bylo jí to už jedno. Dostala zaplaceno, tak co. Udělala to, co po ní chtěli. Jenže to asi neměla dělat. Možná neměla jinou možnost. Ten dotyčný totiž potřeboval zneškodnit obyvatele městečka, kteří se nechtěli odstěhovat. A on ty jejich pozemky a nemovitosti tak strašně chtěl a potřeboval. Jediná šance je byla je odstranit. A takový jed v městské studni, to je účinná zbraň.

Bohužel nebo bohudík nebyla až tak účinná. Ne na všechny. Jen na ty slabší, malé a nemocné. Těm zdravým a dospělým bylo jen ukrutně špatně. Časem zjistili, že to nebyl mor, ani tyfus, ale otrava z jedovatých hub a bylin, která připravila jedna protivná povyšující se bába.
Chytili ji a zavřeli do vězení.

Zpracováváme její uvědomění, zodpovědnost, vinu. Její nenávist, vztek a marnost. Je to koktejl všeho možného. A vše si žádá svůj prostor. Ale zvládáme to, jde to. Pomalu, ale jistě. Jsme sice sprosté jako nejhorší dlaždič, ale nějak to tam patří. Ono se v tom středověku stejně mluvilo všelijak  Chci, aby se jim omluvila. Všem těm, které poslala na druhý břeh. Vůbec se jí do toho nechce.
Takže opět zpracováváme nabubřelé ego, které se nechce pustit. Chce vládnout. Duchovní ego je totiž velkej brácha toho normálního. Tenhle se nerad pouští šéfování. Ale i to se nám podařilo uvolnit. Jde už cítit smutek a vina. Vina, kterou si nechtěla přiznat.
Cítí se klidná a smířená. Necháváme čarodějku zemřít. Tedy jsme tam s ní, když ji měšťané ukamenovali. Umírá. Stavíme duhový most.

Ale ještě než odejde, trvám na omluvě. Už je čas a bez toho to fakt nepůjde.

Omlouvá se všem, kterým se potřebuje omluvit. S tím, že to lépe tenkrát neuměla. Možná to byli ti, co do ní kopali v současném životě. A třeba ji někteří smrt oplatili v životech jiných. Přeci jenom jsme byly asi v 5. století. To, co se dělo mezitím jsme bohužel neměly kapacitu zkoumat.
Ukončujeme její dlouhodobý boj oběti a agresora. Možná se střídali navzájem. A všechny ty duše, co tam dole uvízly, posíláme po duhovém mostě do nebe. Tam, kde je jejich místo.

Cítíme s klientkou úžasnou úlevu. Odpouští sama sobě. Odpouští si své skutky, nenávist i vinu, marnost, smutek, prázdnotu a neochotu vidět skutečnost a pravdu. Praktiky 5. století ve 21. už moc nefungují. Je čas jít dál. Každý jsme jednou nahoře a jednou dole. Jednou jsme namachrovaní, důležití a pak zase žijeme život toho nejtragičtějšího žebráka. Nikdo není lepší ani horší než ti ostatní. A je velmi uvolňující si tuto pravdu přiznat. Jsme všichni stejní. Jen se to různě prolíná. V různých časech, tělech a příbězích.

Čarodějka může být zase čarodějkou. Moudrou, silnou a spokojenou. A o tom to je.