Příběhy z konzultací

JEŠTĚ LEPŠÍ NEŽ MIKULÁŠ

Podniká. Ale moc se jí nedaří. Je jak v začarovaném kruhu. S penězi válčí a děsí ji cokoliv z vnějšku, co nemůže mít pod kontrolou. Už toho pro sebe a své podnikání udělala hodně, ale pořád ty řádné výsledky nejsou.

Je krásně vnímavá, takže se brzy noříme do hlubin minulého života, který ji ovlivňuje víc, než by asi chtěla. I když už je to pekelně dlouho.
Je to zvláštní. Pokračujeme v příbězích, které se staly třeba před 1000 lety. Proč právě teď? Třeba proto, že máme kapacitu to změnit. Že křesťanské utrpení už nemusí mít takovou sílu. Že opravdu můžeme měnit své životy a tvořit si je podle našich přestav. Tohle je boží!

Byla křesťanským mnichem. Žila v totální askezi a chudobě. Tak jako každý jiný správný mnich. Nebyl na světě úplně sám, měl sestru, synovce a neteř, které miloval a navštěvoval tak často, dokud mu klášterní život dovolil. Sestra byla velmi chudá a jeho to trápilo. Brzy našel způsob, jak to změnit. Začal krást. Okrádal církev. Vysvětlil si, že je to v pořádku. Že bere bohatým a dává chudým. To je přeci správná věc!

Časem se to rozkřiklo. Potřební se začali množit. A on se všechny rozhodl zachránit. Kradl tedy ještě víc. Byl na sebe velmi pyšný. On je ten, který dělá skutečnou boží práci. Nejen, že se za všechny několik hodin denně modlí. On je umí skutečně nasytit a zachránit! Vždyť je to tak jednoduché!

Jenže potřebných přibývalo. Začali být chamtiví. Zlí. Proč mají ti jiní a oni ne? Všichni chudí přeci chtějí peníze a zlato! Všichni chtějí jíst!

Mnich se začal trápit. Velmi ho frustrovalo, že není schopen všechny zachránit a spasit. Ještě víc se modlil, ještě víc se trestal. Tudy přece vede ta správná cesta. Utrpení. Věděl, že hřeší. A hřešil v takové míře, že už ani zpověď, natož pár otčenášů fungovat nemohla. Bohužel ani utrpení, ani sebetrestání, ani krev, která často tekla z jeho rukou a nohou mu neulevovala. Bylo mu hůř.  Bůh nepomáhal. Ani utrpení. Kdo tedy za to mohl? Ďábel! Démoni! Zlo! Jenže s tím už ke zpovědi vůbec nemohl. A tak se trápil dál.

Potřební stále zesilovali svůj tlak. Jednoho dne začali bušit na zdi kláštera a na mnicha vše prasklo. Aby utekl hanbě a studu, aby utekl trestu a jakékoliv zodpovědnosti, rozhodl se, že se oběsí. S myšlenkou, že jemu nikdo nerozumí, že lidé jsou špatní, peníze ještě horší, že on to myslel dobře. Že on našel správnou cestu. S opovržením, pýchou a egem jako z praku. Podpořené duchovní praxí a neochotou uznat jakékoliv své pochybení. Natož uznat, že byl prachobyčejný zloděj.

Až v posledních okamžicích příběhu jsem objevila ještě poslední háček. On to nedělal jen tak. Kdepak. On chtěl za to uznání. Ale ne ledajaké. Chtěl být svotořečen. Chtěl být jako Sv. Mikuláš. Ne. On chtěl být ještě lepší než Sv. Mikuláš! Zdrcen, zklamán a pohoršen svůj život ukončil.

Ne nadarmo jsme tento příběh zpracovávaly opravdu 6. prosince. Den, kdy Mikuláš z Myry (ten původní) skutečně zemřel. A jeho jméno a dobrodiní oslavuje velká část Evropy dodnes.