Příběhy z konzultací

KVĚTA

Psal se rok 1938. Byl to poslední rok, který prožila spokojeně. Byla novinářkou a její manžel pracoval v politice, takže často doma debatovali nad různými tématy týkající se Česka, Evropy a přicházející okupace. Měli dvě děti. Protože pracovala hodně často, starala se o ně chůva a o domácnost služebná. Tak, jako to bylo, v rodinách jejich úrovně, v té době naprosto běžné. Manžel byl z dobré bohaté rodiny a ona byla na tu dobu velmi chytrou a pokrokovou ženou. Bydleli v historickém centru Prahy poblíž Týnského vršku v krásném velkém bytě.

Přišla válka a manžela nacisti během prvních měsíců zastřelili. Potřebovali se zbavit důležitého svědka jistých transakcí, o kterých nikdo jiný neměl vědět. Jejich děti poslali bůhvíkam  na převýchovu a Květa absolvovala cestu do Osvětimi. Cítila se tam hodně sama. Její život zaplnila obrovská prázdnota, smutek a beznaděj. Všechno bylo jinak. Dny trávila ve spalovně, kde spalovala oblečení a boty příchozích. Mělo to výhodu, i v té kruté hnusné zimě měla co na sebe. Vidlemi přihazovala různé kusy oblečení, které vydávalo černožlutý štiplavý kouř. Dny jí splývaly. Nevěděla, jestli je středa nebo pátek. Znala jen spalovnu a ložnici.

Byla odhodlaná vydržet do konce války navzdory všemu. Měla tajemství o jistých politicích, o jejich spojenectví s nacisty a o plánech, které byly spřadeny už před válkou. Tihle pánové se nesměli dostat k moci a ona byla ta, která znala skutečnou pravdu.

Náročnou práci, zimu i hlad Květa statečně snášela. Časem však začala být nemocná. Dusivý dávivý nekončící kašel, u kterého vykašlávala krev. Možná tuberkulóza, možná poškozené plíce a rozleptané sliznice. Protože se vědělo, že není jen tak obyčejná účastnice, nebo někdo, kdo nestojí za žádnou péči a je jednodušší ho poslat do plynu nebo zastřelit, poslali Květu do speciální nemocnice.

Nevadilo jí, že jí píchají různé věci do žil a testují na ní nějaké léky. Měla teplo, jídlo, čistou postel a relativně vlídné zacházení. Jenže kašel neustával a zhoršoval se.

Uvědomovala si, že se konce války už nedožije. Její zdraví bylo velmi chatrné a cítila se čím dál slabější. Smrti se nebála. Jen jí mrzelo, že její tajemství zemře s ní. Milovala svou zemi a položila by za ni život. A i když se snažila vydržet, přesto její vůli porážela nemoc. Často myslela na své děti. Zda vůbec žijí. Litovala, že čas, který mohla prožít s nimi, když byly malé, investovala někam jinam. V těchto dnech její priority změnily svá místa. Její život skončil na nemocničním lůžku roku 1941.