Příběhy z konzultací

ROZCHOD

Fyzický rozchod proběhl už dávno, žádná čerstvá příliš rozbolavělá záležitost. Ale pořád to bolí. Ukrutně. Připadá si, že stojí na cestě a nemůže se pohnout.
Vlastně čeká. Čeká, co kdyby se rozhodl svůj odchod vzít zpátky a vrátil se.
Protože se známe už pár let a je to moje úžasná kamarádka, na její dotaz, jestli bych jí s tím uměla nějak pomoct, jsem prohlásila, že jo. Že se s tím crcá pěkně dlouho a že by to bylo fajn, kdyby to vyčistila pořádně. Vždyť tento stav není k žití!

Co všechno musela zpracovat?
Očekávání ideální rodiny.
Strach, že už nikdy nepotká muže, který ji bude milovat, tak jako on.
Lítost. Zejména nad jeho nezpracovanou částí živote.
Vina, že se to zase nepodařilo, že zklamala a tak.
Sliby, dohody, no znáte to…
A mnoho dalšího.

Minulé životy jsem chtěla jen tak smést ze stolu. Napracovaly jsme se fakt dost.
Jenže si žádaly o pozornost taktéž.

Oukej, tak co tam teda máme…
Pár životů, kde se zabili navzájem. Dobrý, teda jako žádná sláva, ale žádný vazby tady obvykle nevznikají.
Aha!
Jeden život nenaplněné lásky. Byli do sebe zamilovaní a ona si musela vzít jiného. Který stál ovšem za prd. Celý život myslela na svou skutečnou lásku. Jupí, jeden slib nalezen. “Budu milovat jen a jen Tebe a nikoho jiného.” Tak ne teda. Už ne. Je čas jít dál.

No a pak jsem ještě objevila další slib! Dva válečníci, kteří si slíbili bratrství na život a na smrt. Podporu, ochranu a tak. I tento slib jsme ukončily. Po 800 letech je už dost k ničemu.

Je čas jít dál. I láska potřebuje svobodu. A ona možná potřebuje věnovat čas sama sobě. Být na sebe hodná, laskavá a přijímající. Vnímat lásku v sobě a pro sebe.