Příběhy z konzultací

HENRIKE A PŘÍBĚH ANOREXIE

Tato nemoc není jen o tom, že se holka nelíbí sama sobě a tak přestane jíst. Kořeny této nemoci jsou daleko hlouběji. A tak se jistá sebedestrukce může projevit i u někoho, kdo zdánlivě nemá žádný důvod.
S váhou zápasí pár let. Velmi rychle se jí podařilo jednou zhubnout a už to nevrátila zpátky. Prošla lékařské kolečko, dokonce i “rohlíkovou výkrmnou” v nemocnici, nějakou alternativu, ale nic moc se nestalo. V současnosti váží 35 kilo. I když jí to nevyhovuje, nejde to jinak. Tělo si prostě jede svoje.
Není to ani důsledek traumatu z dětství, ani rodu. Je to minulý život. Upozorňuji, že je to příběh pro silné žaludky.

Henrike byla mladá a velmi ctižádostivá. Tvrdá na sebe a okolí. Tak moc si přála něčeho v životě dosáhnout a uspět. Udělala by pro to téměř cokoliv.
Přišla válka, která byla pro ni zajímavou kariérní výzvou. Pravděpodobně měla slíbeno něco za odměnu, když přijme tuto “práci”, možná nechtěla vědět úplně až tak všechno, možná byla přinucena. To jsme nezjistily.
Mladá Němka se dostala do koncentračního tábora jako dozorkyně a “manažerka”. Přihlížela veškerým procesům, které v táboře probíhaly a zajišťovala “hladký” chod. Měli docela dost práce a bylo nutné vše hlídat a organizovat. Tento tábor byl vyhlazovací a přísun obětí byl často velký.

Z počátku jí to vůbec nevadilo. Nějak v to sobě překousla a dělala to, co se po ní žádalo. Byla tvrdá, nekompromisní. Lidských obětí jí líto nebylo. Brala to jako součást toho všeho. Stejně by s tím nic nenadělala. Jedna parta vězňů kopala velké jámy, další parta do nich házela různě spálené ostatky, někdy i jen tak, protože závozy byly často a pec nestíhala nebo nefungovala. No a pak ti, co si už vykopali ty jámy a tak, čekali frontu z druhé strany plynové komory. A tak pořád dokola. Další a další bezejmenné tváře odsouzených k smrti.

Myslela si, že to zvládne, že to půjde, ale přecenila své možnosti. I Henrike byla jenom člověk. Neustálý stres a vnímání utrpení jiných si časem vyžádal svou daň. Nemohla jíst, spát a často zvracela. Nesnášela zápach, který se v táboře nacházel. Snad ani neměla možnost tábor opustit a možnost převelení neexistovala. Vlastně se stala jakýmsi vězněm taktéž. Čekala, kdy to všechno přestane a doufala, že to přežije. Nenáviděla sama sebe, své tělo, válku, Židy, život. Nenáviděla všechno. Trpěla jako kůň.

Blížil se konec války. Snažili se všechno dokončit a zničit vše, co se zničit dalo. Někteří její kolegové byli již odveleni, někteří snad utekli. Ona tam ještě zůstávala do posledních chvil, ještě bylo potřeba leccos zařídit. Zahlédla přijíždějící vozy, když přebíhala z jedné části tábora do druhého. Slyšela hluk, výstřely a pak už neviděla nic.

Náročný příběh, viďte? A tak si přestavte, že jdete k nějaké Müllerové, nevíte, co vás čeká a vyleze něco takového. A najednou to všechno začne dávat smysl. Dokonce se vám uleví, že je pryč ta tíha, zvláštní vina a divné pocity, které vás občas přepadávaly a vy jste nevěděli proč. Už víte, proč si to tělo dělá co chce. I takovéto příběhy se dají zpracovat. Změnit, ulevit. Omluvit a odpustit. Není to vůbec jednoduché.
Jsme totiž všechno. Naše duše se rozhodly tohle všechno prožít. Nejsme jen chudáci a oběti. Jsme i sviňáci, agresoři a vrazi. Nikdo není ani špatný ani hodný. Všichni máme stejnou potřebu. Přežít. A proto uděláme cokoliv.