Potřebuje pracovat od rána do večera. Maká jako šroub a králík duracel dohromady. Odpočívá jen s výčitkami. Přeci jenom toho má spoustu. Práce, dům, rodina. Teď má nějaká zdravotní omezení, takže odpočívat musí.
Říká mi, že pak řeší, k čemu tady je, když nic nedělá a strašně ji to stresuje.

Její máma je to samé. Od rána se nezastaví a večer padá zbitá do postele. Odpočinek neexistuje.
Babička prý byla taky taková.

Když se ladíme na princip „musím“, zjišťujeme podivnou tíhu a stres. Mně se zvedá žaludek, klientce se svírá krk.
Musíme hlouběji k některé z předkyň, je to totiž rodové téma, které se předává z generace na generaci..

Dostáváme se k předkyni do období přelomu 19. a 20. století.
Říkejme jí třeba Anežka.

Narodila se do chudé rodiny a když dospěla v ženu, vzala si chlapíka, kterého jí vybrali rodiče. Tak jako ostatním děvčatům u nich na vesnici.
Spokojená nebyla. Chlapík ji dělal zle, žárlil na ni, občas si „odskočil“ někam jinam a volný čas trávil v putyce na návsi.

Postavili si malý dům na pozemku tchána, měli spoustu zvířat, velkou zahradu, pole a čtyři děti k tomu. Práce měla dost a dost.

Anežce však nepatřilo nic. Jediné, co bylo její, byla truhla s oblečením. Schovávala v ní také svůj cop, který si kvůli němu ustřihla, když přišly první žárlivé scény. Mívala totiž krásné husté plavé vlasy dlouhé až po kolena. Všichni se po ní obdivně otáčeli, když je mívala rozpletené. A když jí bylo nejhůř, otevírala truhlu a bořila své upracované ruce do dlouhých kadeří a vzpomínala na doby, které se zdály již tak vzdálené.

Ač se snažila svému muži vyhovět co nejvíc,  jednoho dne se sebral a odešel k jiné ženě. Ta hanba a stud! Vina a pocit selhání. Možná, kdyby se snažila udělat něco jinak. Možná by neodešel. Měla strach o svůj život a své děti, které ji manžel ponechal. Bála se, že nebudou mít kde složit hlavu, až se tchán se rozhodne, že je vyhodí. Často jí to říkal, že je neschopná, špatná a teď si nedokázala ani udržet chlapa. Co je to ženskou!
Sám velmi dobře věděl, jaký jeho syn byl. Přesto bylo jednodušší vinit z toho všeho ji.

Anežka dřela jak kůň. Musela zastat práci za oba. Každou chvíli ji kontroloval tchán, zda se nefláká, zda je dobytek poklizen, zda je jeho majetek opečován a často rád jídával u jejich stolu jen tak.

Šel rok za rokem a z Anežky, která byla dříve děvče jako lusk se stávala sedřená šlachovitá unavená ženská. Bolela ji často záda, klouby a nemohla chodit. Přesto však zaťala zuby, ráno vstala a končila se setměním.
Nesměla to vzdát.
Tchán ji neustále kontroloval. Ani neměla čas na nějaká sousedská vysedávání a debaty. Práce byla důležitější, než cokoliv jiného. Musela mít jídlo pro své děti a ještě odevzdávala část tchánovi za to, že je tam nechává bydlet. A ze strachu, aby jí tchán přeci jenom nevyhnal, pracovala ještě usilovněji.

Vydržela to přesně do té doby, až dospěly její děti. Pak už nebyl důvod žít a Anežka poklidně zemřela.

Tíha a prokletí ženy, která pracovala od rána do večera s obrovským stresem, strachem a vinou se přenášela dál a dál. Až došla k ženě, která byla schopna zpracovat podivný stav tíhy, jež jí bránil jen tak být. Přerušila tuto vazbu a nutkavou potřebu opakovat stále to stejné dokola, tak jako ostatní ženy v rodové linii.

Příběh jsme uzavřely s poděkování, úctou a přijetím osudu, který Anežka prožila. Ač byla závislá, chudá a sedřená, přesto se dokázala postarat o své děti, aby její rod mohl žít dál.