Nesnáší ji.

Od prvního okamžiku, co ji poznala. Dosud s ní spolupracovat nemusela, ale teď se to změnilo. A tak přemýšlela, jestli utéct a neřešit, nebo je něco za tím. 

Napřed to vypadalo jako kamarádské pofňukání, protože jí bylo opravdu špatně a představa společných prostor  s ní ji dováděla k šílenství a panice. Ač jí tahle kolegyně vlastně nikdy nic neudělala. Přesto byl tento pocit tak silný, že zde rozum neměl žádnou šanci.

Připomínalo jí to období, kdy ji šikanovala učitelka na základce. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli jsme tamtu záležitost tenkrát dořešily a měla jsem pocit, že ano. Že tam nějaká paralela je, ale že je tam něco ještě úplně úplně jinak.

Pečlivě jsem poslouchala jejím slovům, tónu hlasu, chtěla jsem po ní specifikovat spoustu různých pocitů, abych našla to, co jsem potřebovala.

Po chvíli mi přišel vhled jedné situace z jejího posledního života. Měl úplně stejnou emoci. 

Vidím ji. Tam, tenkrát.  Mladá žena leští baterie od bidetu v lesklé luxusní koupelně s černými kachličkami. Pečlivě kontroluje  každé smítko, protože její paní to nesnáší. Když se naštve, tak ji zbije. Stačí tak málo!  Musí si dát velký pozor. Její paní nosí vojenský šat, má studené bleděmodré oči, ostře rýsovanou tvář a dlouhé blonďaté vlasy stočené do přísného uzlu na zátylku.

“Ty hele, jak vypadá ta tvoje kolegyně? Nevypadá tak nějak?” Popisuji jí árijský vzhled ženy, kterou vidím ve své mysli. “A co ta tvoje učitelka, nevypadala podobně?”

“Huh, jak to víš?” ptá se mě trochu vyděšeně.  Zároveň přitakává, že přesně takhle kolegyně vypadá.

Připravuji klientku na cestu tam a postupně se spouštíme dolů. Spolupracujeme spolu už pár let, takže je to otázka pár nádechů a výdechů a poté se obě ocitáme v jiném čase. Kouká sama na sebe ve své poslední inkarnaci a společně postupně odkrýváme příběh, ve kterém se skrývají kořeny této hluboké averze.

A i vy teď můžete se mnou nahlédnout do příběhu Aničky. Odehrál ve 40. letech minulého století. 

Mohlo jí být tak 17, možná o pár let víc. Jejím úkolem bylo uklízet byt a pečovat o jeho paní. Byla vybrána. Z těch všech lidí tam. Možná ji paní i zachránila, protože ostatní, které poznala ve vlaku zůstali tam. V táboře. Aspoň jí to často říká.

Ne, neví, co se stalo s ostatními. I její život, tam kdysi doma, už je navždy ztracen v čase.

Neví vlastně vůbec nic.

Jen je tam zavřená a dny utíkají jeden za druhým.

Nesmí nikam chodit, i když občas vychází na dvůr za domem a kouká na stromy a kytky, které tam rostou. Ale jen na chvíli, pak se vrací a leští všechno tak, jak to má paní ráda.

Je často bita. Paní ji občas vláčí za vlasy po zemi a připomíná jí, že jen díky jí, ty vlasy má na hlavě. Jinak by je měla oholené, jako tamti.  Má se přece  dobře. Má přece co jíst, nemusí tak těžce pracovat a má ji. 

Občas musí posloužit i sexuálně a vlastně ji má ráda. Její týrání přijímá stejně jako projevy lásky. Někdy je těžké se v tom vyznat. Zvláštní vztah.

S paní to občas zametá. Je toho asi není moc, takže svůj vztek, agresi a bolest zapíjí alkoholem. Alkohol je její pomocník, jak to šílené peklo přežít. Často křičí, pak pláče, pak Annu zbije, pak potřebuje obejmout, pak zase křičí.

Nenávidí sebe, nenávidí ji, jako ji miluje.

Proto je ještě krutější.

K sobě i k ní.

Ukradla si k sobě židovku, do které se zamilovala a ještě s ní spí.

To je opravdu trestuhodné. Zvrácené. Odporné.

Strávily spolu několik měsíců, možná rok, možná dva. Čas zde plynul zvláštním způsobem. 

Příběh pak už nepokračoval. 

Skončil.

Najednou. 

Konec války. Asi. Nebo ne. 

Střelná rána do hrudníku. Z čista jasna.

Už jsme nedohledaly, jestli to byla její paní, která se pak zastřelila sama, nebo to byl někdo jiný. A možná už je jedno. 

Příběh jsme společně řádně ukončily. Se vším všudy.

Asi s kolegyní nebudou nejlepší kamarádky. Ale to nevadí. Už tohle je úžasné. Averze se přesunula na neutrální pocit.

A navíc jsme díky tomuto příběhu zpracovaly ještě pár  dalších souvislostí, které má klientka odžívala, zcela nevědomě i teď. 

No…  

A už nemusí.