Tato konzultace proběhla s mým “kolegou”. Je terapeut, leader a já s ním moc ráda spolupracuju. Naše filozofické debaty mi jednou budou chybět. 

Říká, že rád pomáhá lidem, že mu to dává smysl, ale do větších výzev s podnikáním se mu moc nechce, prý je asi příliš pohodlný. 

A když tak naslouchám tomu všemu, o čem povídá, přichází mi, že to ani není pohodlnost jako spíše strach a slovo pomáhání, to mi smrdí už na dálku.  Za pomáháním je často skrytá jistá nevědomá potřeba. Je samozřejmě pomáhání a pomáhání. Nejde to strkat do jednoho pytle, ale takové to pomáhání v rámci profesní kariéry, tam je potřeba najít tu správnou rovnováhu, aby to nebylo spíše spasitelství, sebedestruktivní potřeby, splácení dluhů a tak. A navíc, je dobré znát souvislosti, proč dělám to, co dělám. 

Miguel, 16. století, někde v Mexiku

Vidím, jak nalévá polévku. Lidé stojí ve frontě a jí nabízenou krmi. Je jich tam dost. Dostávají najíst každý den. 

Lidé, kteří jedí, vypadají jinak než on. A když se podívám blíž, vidím chlapíka v šedém hábitu s křížem na hrudi.

Je tam vedro. Hnusné vedro. A vlhko. Pot mu stéká po čele a snad i po celém těle. Ale on to vydrží. Má přece důležitou misi. 

Cítí se díky ní důležitý. Možná i nadřazený. Hodně nadřazený.

Po jídle se vrací se svými druhy a pak tráví zbytek den v modlitbách. 

A tak jde den za dnem. Hladových přibývá, resp. těch, co přichází pro jídlo a mnichové s každou miskou předávají slovo boží.

Jejich mise vypadá úspěšně. Kristovo slovo začíná růst. S každou miskou jídla. 

Mezi domorodci se však začala šířit nemoc. Urputné zvracení, horečky a pak často přichází smrt. Mnichové stále vaří polévku a domorodci ji jedí. Modlí se za ně  ještě usilovněji  a snaží se domorodce přesvědčit, že když přejdou na víru Krista, jejich  životy i duše bude zachráněny. Jsou velmi urputní. Věří tomu, co dělají. 

Ale nepomáhá to. Domorodci umírají stále. Ať už s křížem nebo bez.

Miguel jednoho dne zjistil, že jeho kolega mnich ulévá tajně každý den do polévky pro místní trochu tekutiny z lahvičky, kterou skrývá před ostatními. Aha! Tak proto polévku snídají  ještě než vychází a nesmí ji dojídat! Proto žádný z mnichů dosud neonemocněl! Slovo boží není předáváno láskou a učením, ale podlým způsobem.

Miguel se cítil ztracený. Byl tak hrdý! Byl součástí důležité mise. Šířit slovo boží! A ne trávit ty nebohé! Jeho kolegové vůbec nic netušili. Asi by mu ani nevěřili a nic by se nezměnilo. A tak se to rozhodl vyřešit po svém. 

Když odstraní kolegu, nebude tam nikdo nikam lít žádný jed, mnichové budou šířit slovo a lásku boží a všechno bude přece fungovat tak, jak má. Mise bude úspěšná a Kristova síla poroste. Proto byl vybrán! Proto strávil několik hrozných týdnů na moři, aby splnil svůj úkol. 

Jednou v noci zvráceného mnicha zabil a pak se kolegům přiznal. Řekl všechno to co věděl a své svědectví potvrdil lahvičkou, kterou mrtvý mnich nosil na krku.

Nevěřili mu. Mnich, jež vedl jejich skupinu a ke kterému všichni vzhlíželi,  by tohle přece nikdy neudělal. Tu lahvičku mu tam nastražil Miguel. Je to jeho vina! 

A tak Miguela popravili. Úplně stejně jako v Evropě. Potupně, před zraky všech. 

Popravili viníka, jež údajně mohl za vše. 

Bůh je milostivý. Ochrání je od všeho zlého!