Nerozumí si s kolegyní. Cítí vztek, bezmoc, protože ona má stále navrch a dává to najevo. Musí spolu však pracovat a relativně i vycházet. Tento dlouholetý konflikt, který se rozhodla řešit regresí, jí bere totiž docela dost energie. No jen si to představte. Jdete do práce, kterou máte rádi a vedle je ona. Vaše energie je fuč, dostáváte se do neschopné oběti a navíc se občas přistihnete při tom, že přejete dané osobě něco nepěkného, něco, co by se mohlo stát, aby už do té práce nepřišla.

Příběh, který jsme našly není nijak dramatický. Nebudeme přehrabovat mrtvoly, zvedat kletby a tak. Tento příběh je pomalý, nudný, ve kterém se v podstatě nic dramatického nestalo. Přesto se však příběh dvou žen přenesl do současnosti. Zpracovaly jsme vše, co bylo potřeba, z klientky spadl zvláštní balvan tíhy a cítila se pak uvlněná a svobodná. Věřím, že se tato regrese brzy projeví i v současnosti.

Anglie, rok 1825.
Je jí asi tak 15. Bydlí u tetičky, máma jí zemřela před pár lety a otce si nepamatuje vůbec. Tetě dělá společnici a plní veškeré její přání. Musí poslouchat a být hodná a vzorná. Často jí je připomínáno, že má být vděčná, protože kdyby si ji nevzala do opatrovnictví, zhynula by hlady nebo se z ní stala nepočestná poběhlice.

Jejich vztah je složitý. Teta ji nenávidí a Elizabeth tetu taky. Často sedává u ní v obýváku, čeká na její rozkazy, poslouchá tikání velkých hodin a přemýšlí nad tím, jaké to bude, až teta zemře. Už je starší, děti nemá a jediný její následovník je ona. Teta má dům, nějaký majetek, může si dovolit platit kuchařku i chlapíka, které se stará o věci kolem domu. Je důležitou a uznávanou dámou, mecenáškou katolické církve, která v tu dobu vládne zdejším krajem.

Mladá dáma netuší, že není jen dítě tetiny sestry. Ale také dítě jejího manžela. Proto je tetina nenávist o to větší. Sama děti mít nemohla a ten neznaboh se spustil z její sestrou. Snaží se být na tetu hodná. A vděčná, tak jako jí říkají všichni, se kterými chodí do kostela. To je jediné místo, kam může dívka chodit. Je zavřená celé dny s tetou jako ve vězení. Jen ty podivné myšlenky ji občas zlobí.

Bety zasvětila život tetě. Zůstala s ní, dokud nezemřela. A že se dožila úctyhodného věku! Zůstala v jejím domě, který jí stejně nepatřil, jen tam mohla milosrdně dožít, protože ho teta nakonec stejně odkázala církvi. Co kdyby se spustila s nějakým podivínem a majetek tety by se dostal do nesprávných rukou!

Často sedávala ve velkém křesle přikrytá zeleným plédem a naslouchala zvuku velkých hodin, které v domě zůstaly. Její cesty vedly pouze do kostela a zpátky a také do kostelní zahrady, o kterou se starala. Pěstovala nádherné růže, kterým se na jižní straně kostela nádherně dařilo. Její práci obdivovali všichni farníci i lidé v okolí.

Jenže Bety necítila vnitřní klid. Zhřešila svými myšlenkami a za svůj hřích se velmi styděla. Ani při zpovědi se nedokázala nikdy přiznat. Takže lhala. A to se nesmí. Její život se blížil ke konci a tíha jejího hříchu narůstala. Měla strach, co se stane s její duší. Bůh hříšné duše nechce. Bála se trestu. Teta jí vlastně vládla i po smrti.

V jejím životě se skutečně nic zvláštního nestalo. Jen prázdnota, otupělost, odpojení od těla i od života. Časem už necítila ani nenávist, ani vztek, ani bezmoc, prostě nic…

Zajímavé příběhy z konstelací a regresních terapií