Žijí vedle sebe jako sousedé. Sehraná dvojka, která už se nepřekvapí, ale ani nenaštve. Všechno klape.

Navenek.

Jenže takto žít už nechce. Cítí se v manželství neživá, ustrnutá na místě. A  mladá na to, aby čekala na to, až to jednou skončí.

Několikrát mi opakuje, že děti jsou pro ni to nejdůležitější. Potřebuje jim dělat zázemí, i když už jsou dospělí a nebude trvat dlouho, kdy opustí rodný dům.

Když se ladím na její příběh a poslouchám její hlas, před očima mi vyvstává pohled gotického hradu. Tlusté nedobytné zdi, za které nikdo nemůže. 

Chvíli přemýšlím, jestli nás to vrací do nějakého z minulých životů, kdy klientka odžívala  podobný příběh, ale není to úplně ono. Pohled hradu se mi však neustále vrací a já svůj vhled sdílím s klientkou.

Někde v tom hradu je i ona. Žádám ji, aby se našla jako hradní paní.  Ten hrad je totiž její.

K mému překvapení však nevidí jen tak ledajakou hradní paní, ale bílou paní.

Hm, že bych se sekla, přemýšlím… Ale opět mě to táhne zpátky. Nene, jsme tam dobře! To je přesně ono!

Ladíme se na bílou paní a zjišťujeme, že tento vhled naprosto odpovídá tomu, co klientka zažívá. Je s hradem svázaná, pořád k dispozici, ví, co se kde šustne, kde se co nachází a co je potřeba. Tak trochu jako neviditelný inventář, ale zároveň neoddělitelná součást. Ten hrad je její rodina.

Bílá paní však nebyla vždycky bílou paní, tak jak to bývá. Změna nastala po prvním porodu. Její zážitek byl tak traumatický a tak ponižujicí, že její sexualita, která je důležitou životní silou na porodním sále zemřela. Z ženy, která si užívala života se vším všudy se stal průhledná nesexuální smutná bytost, která se rozhodla sloužit svému hradu, své rodině.

Naštěstí —  bílá paní nemusí být navždy bílou paní.  Můžeme ji vysvobodit. Půjde to. Až přijde čas, protože teď to ještě nešlo.

Bude to chtít laskavou péči, ošetřit jizvy, zpracovat starou bolest, ponížení a stud, neoblékat zase a znovu bílý šat při vstupu do domu. Vnímat své vnitřní procesy, pochody a postupně krok za krokem objevovat a oživovat sebe sama.

Měla jsem radost z našeho setkání. Nalezen správný klíč, způsob, který dával klientce smysl, aby se ze svého prokletí dostala jednoho dne ven. Protože — princové na bílém koni nejezdí, nemá smysl čekat na to, až ji někdo zachrání. Nefunguje to. 

Čarovná moc je pouze uvnitř nás samotných.