Myslíte, že to jde dohromady? Rozhodně! Jaký pán, takový krám. A pokud jsme někde zaseklí, podnikání se nám “seká” taktéž. Spousta metod nám může pomoct, ale ne všechny jdou až úplně do hloubky a na dřeň. Míří jinam a uklízí jen “horní šuplíky ve skříni”.

Nedávno jsem dostala zadání, od jedné úžasné ženy, že si svou práci někde sabotuje, protože ten nový projekt se ne a ne rozjet, ať dělá, co může. Vždycky si to “nějak” zastaví.

Na první schůzce se vracíme do dob dětství. Vracíme zodpovědnost, srovnáváme vztahy a děláme z “malé sabotérky” zase silné, spokojené a hravé dítě. Při terapii však zjišťujeme, že je tam ještě něco, co tam nehraje. Mám pocit, že někde jako malá holčička zemřela. Proto se ten nový projekt nemůže rozjet. Nevěří sobě, nevěří lidem kolem sebe, je tam stará bolest, zrada a smutek.

Setkaly jsme se tedy po druhé. Tedy, zavolaly jsme si podruhé, abych byla přesná.
Regresi nikdy nepodstupovala, ale je úžasná a dostáváme se brzy tam, kam potřebujeme. Tam, kde se energie zablokovala a ona v tomto životě dostala příležitost ji odblokovat.

Já vidím rozbombardované ulice, plné kouře a popela, mám pocit, že se dusím a v nich malou ušmudlanou holčičku. Ona vidí smutnou malou holčičku, která drží v ruce medvídka a vypadá naprosto ztraceně. Jo.. jsme obě na stejném místě a ve stejný čas.

Zjišťujeme, že byla Židovka (klientka doplňuje, že tuhle tématiku fakt nesnáší a že ji momentálně strašně pálí a tíží na hrudníku), bylo to v době 2. svět. války a že tato holčička je úplně sama na celém světě. Může jí být asi 5, 6 let. Přišlo mi, že se jmenovala Adélka a tak jsme jí to jméno v tomto příběhu nechaly.

Němci rozbombardovali město ve kterém žila, tedy jeho část, kdy byl jejich dům. Přišla nejen o svůj domov, ale i o mámu, své známé, kamarády. Tátu tam nikde necítíme, pravděpodobně “byl odejit” do nacistického zařízení o nějakou dobu dřív.

Adélka byla naprosto nešťastná, bloudila šedými ulicemi se svým medvídkem. Neměla kam jít, bylo jí strašně smutno, zima, měla příšerný hlad a cítila se zrazená. Zradili ji všichni. Všichni dospělí. Nikdo ji nepomohl. Nikdo jí nedal pomocnou ruku, jídlo, všichni od ní odvraceli tvář. Možná proto, že toho měli všichni dost a malá židovská holka byla komplikací, která se v těch dobách nehodila. Možná, že ani nemohli. Bůhví, proč…

Až jednou našla pár mrzáků a žebráků v jedné ulici. Ale ani ti jí nepomohli. Jen sténali, tupě koukali a holčičky si nevšímali.
Lehla si tam na zem a objala medvídka. Byla vyčerpaná, vyhladovělá, zmrzlá a opuštěná. Jednoho dne se už ze spánku neprobudila.

Přijímáme, čistíme, odpouštíme, rovnáme. Klientce se pomalu ulevuje, hlouběji dýchá, hlas je klidnější a hlubší.
Dává jí to všechno smysl. Pocit, že ji zradil svět zná tak důvěrně! Marnost, strach, paralýzu… Všechny tyto pocity, které nezůstaly u malé Adélky, se přesunuly do nynější inkarnace. Nyní už ví, komu a a kam patřily 
Dostává doporučení, ať zapálí holčičce svíčku. Zapálila ji ještě ten večer a ke svíčce přidala malého medvídka.