Babička pekla dorty a koláče pro široké a daleké okolí. Její výrobky byly perfektní. Byla vyhlášenou cukrářkou, která byla navíc i levná. Nechávala si zaplatit jen za to nejnutnější. Nechtěla, aby si o ní mysleli, že je chce okrást a taky věděla, že lidé, kterým peče, peníze moc nemají. Takže je přece nebude brát na hůl. Byla pro ni důležité, že byla součástí všech těch akcí, aby byla přijímaná okolím. Však co, střechu nad hlavou měli, jíst taky co bylo a práce? Ta přeci hodnotu nemá. Ani čas s prací strávený.
Klientka v tom vyrůstala celé dětství. Dorty byly všude. K tomu upracovaná babička, která každou volnou chvíli pekla, protože chodila ještě do práce. Má klientka se rozhodla před pár lety podnikat a založit si obchůdky se zdravou výživou v několika větších vesnicích, kde je sotva jedna hospoda a jeden obchod. Pro ostatní si lidé jezdí do města poblíž.
Oslovila mě z úplně jiných důvodů. Zdravotních, osobních a to, že podnikání nefunguje, že tam tráví 24/7, nemá čas na rodinu a na sebe už vůbec ne, byl takový bonus navíc. Prošla se mnou transformační cestu a během devíti setkání jsme zpracovaly spoustu bloků, zpracovaly témata z dětství, rodu, koukly i na pár minulých životů. Každá konzultace znamenala pěkný posun vpřed a klientka pak dokázala věci, se kterými nemohla pohnout x let.
Devátou konzultaci chtěla zaměřit na peníze. Přeci jenom, její byznys je v šílených červených číslech, zaměstnancům platí minimální mzdu, protože navíc nemá a je to takové celé komplikované.
Chtěla vědět, kde je zakopaný pes a proč ji ty peníze k ní nechtějí. (Ha, ty peníze za to nemůžou, to my je z nějakého důvodu nechceme.)
Táhlo mě to do dětství. Tvrdila mi, že když byla malá, s penězi problém neměla. Měli kde bydlet, co jíst, nouzí netrpěli. To, že nebyly peníze navíc neřešila. Babička běhala kolem zakázek a celá rodina jí pomáhala. Zdarma.
Jenže. Téměř to stejné klientka opakuje i teď. Zdražit nemůže, protože prý je drahá dost a lidi nemají peníze. Všechno musí dělat sama, protože nemá kvalifikovaný personál. Jednou nohou je permanentně v jednom obchodě, druhou v druhém a ještě dělá manažerskou činnost navíc o odpolednech a večerech, manžel jí vypomáhá fyzicky a občas i finančně. Do toho učí zákazníky jíst zdravě. Vzdělává je a permanentně vysvětluje, proč je lepší jíst tempeh než gothaj a proč používat eko prášek na praní.
Mou informaci, že podnikání je prioritně za účelem zisku neustále shazovala ze stolu. Prostě ty peníze nechtěla. Jako chtěla by. Ale vzor babičky, dělat věci pro lidi a ne pro peníze byl silnější. Oponovala mi, že dělat věci jenom pro peníze je taky špatně. Ano, souhlasím.
Je totiž potřeba dělat oboje najednou.
Jsme první generace žen, která podniká. A to se musíme učit. Potřebujeme dělat práci, která má smysl a je ta “naše”. A taky potřebujeme mít za ni adekvátně zaplaceno. Ne jako babička, která obětavě dělala jen část první. Nic proti babičce a jejím koláčům, ale před 40 lety to bylo úplně jinak, než je teď.
Klientka už nemá “filtr byznys dle babičky”. Věřím, že její další kroky povedou k úspěchu a její spokojenosti.
Tyto příběhy, jako právě tento, ovlivňují naše podnikání. Nejsou příliš na očích, vůbec si na ně nevidíme nebo nás nenapadne vidět souvislosti právě tady. A to vše, co nás ovlivňuje na hlubokých úrovních a brání nám podnikat s lehkostí budeme zpracovávat na webináři pro podnikatelky. Začínáme 11. října v 10 hodin ráno. Bližší informace jsou zde: https://www.jitkamullerova.cz/webinar-pro-podnikatelky/