Něco jí chybí. Nějaká její část. Cítí podivnou prázdnotu, odpojení.
Stavíme tedy konstelaci jejího minulého života, kde k odpojení došlo. Může to být naprosto cokoliv.

Nejprve stavíme zástupkyni za ni a zástupkyni za chybějící část.
Zástupkyně buší hlavou do závěsu a urputně hledá svou část. Ta však poletuje v úplně jiné místnosti, je jí to úplně jedno a je dost mimo. Filozofuje s námi nad něčím, co nemá hlavu ani patu a jen tak si existuje.

Chvíli mi to nedává smysl a nechávám konstelaci plynout. Nevede to k ničemu. Chybějící část je stále totálně mimo, mele si svoje a “ona tenkrát” leží na zemi, schoulená a něco tam dělá rukama.

Zadavatelka kouká na ty dvě, vypadá rozpačitě. Chybějící část vypouštíme z konstelace, protože už je nám k ničemu. Symbolizuje stav, ke kterému došlo. Stavím se tedy do konstelace já. Mám potřebu pochodovat po místnosti, doslova rázovat a kdybych uměla německy, tak na ni německy pořvávám. At si pohne, ať zvedne tu svoji prdel, ať se nefláká.

Cvak. No jasně. Kdepak asi jsme, že? Mráz mi přebíhá po zádech. Dávám si chvíli čas, než jsem schopná to vyslovit.

Koncentrák.
Byla muž a vykonával tam nějakou příšernou strašně namáhavou práci. Nosili obrovské kameny, kusy železa, nebo něco takového. 12 i 15 hodin denně. Tuto práci dělal x měsíců. Ani nevěděl jak dlouho. Jen dřel a dřel.

Zvu zadavatelku do konstelace. Aby si to nerezonovala, aby poznala důvod, proč k odpojení došlo. Zadavatelka vypadá vyděšeně a zaraženě. Pomalu ji vedu procesem. Prodýchává, chvílemi se dusí. Přemýšlím, jestli poběží zvracet a jestli to stihne. Vypadá to fakt nahnutě. Ale prý ne, prý má jen velký a těžký knedlík v krku. Postupně se dostává k zástupkyni za sebe samu. Je to zvláštní a velmi smutné. Její zástupkyně má vyhaslý výraz ve tváři, vypadá jak lidská chabá slupečka bez duše.
On to tam totiž tenkrát vzdal. Odpojil vše, co odpojit šlo. Aby nic necítil. Necítil krutost, znechucení, strach a hrůzu, to příšerné peklo, které zažíval.

Stoupla jsem si za chybějící část. Byla jsem v roli a moderovala najednou.
Cítila jsem, že dokud nepřijme to, co prožila, nemůžu k ní.

Zadavatelka se opět přisunula k již ležící utrápené zástupkyni. Posunovala se po centimetrech. A každý kousek byl znát. Energie v místnosti by se dala krájet, tak byla silná.

Povzbuzovala jsem ji a podporovala. Vysvětlovala. Nechávala prodýchat. Bylo to ukrutně těžké. Já vím.

Po chvíli už byla schopná se na ni podívat. Pak i dívat.
Dotknout se. Napřed jen lehce a pak na ni dokázala položit ruku.

Stále průběžně prodýchávala a chvílemi se dusila. Bylo to tak velké trauma a tak velká bolest, že ani pláč nemohl přijít. Jen slzy se koulely po tvářích. Jí i mně. Možná i ostatním, to nevím.

Po chvíli už byla schopná poděkovat za tamten život. Přijmout, že prožila to, co prožila. Že si nese tyto zkušenosti a traumata. Možná jí to v tu chvíli dávalo spoustu souvislostí, nebo určitě dá, které zažívá i v současném životě.

Zástupkyně už se nehýbala a prohlásila, že už to má za sebou. Podala jsem zadavatelce deku a chtěla jsem, ať ji přikryje od nohou až po vrcholek vlasů, tak, jak se to s mrtvými dělá. A ještě jednou si prodýchá tuto zkušenost, poděkuje a rozloučí se.

Pomalu tedy ležící postavu zakrývala. Šlo to ztěžka. Ale to tak je. Chce to čas. Uvědomění, zastavení a nechání prostoru k zahojení.
Máme to. Ještě jednou poděkováno. Uctěno. Přijato.

Odpojená část duše se mohla vrátit domů. Pomalu jsem k ní přišla. Objaly jsme se a držely.
Úchvatné spojení.
Plnost, sytost, živost, celistvost.

Od nynějška je vše tam, kde má být.
Šla cítit radost, tvořivost, živost, možná až živočišnost, taková ta obyčejná chuť a radost ze života, která když není, tak skutečně chybí.