Oslovila mě s tím, že je pořád nemocná. Neustálé virózy, záněty dutin. Dříve to byly angíny, zablokovaná záda. Prostě pořád něco. Ani si nepamatovala, kdy naposledy bylo její tělo v klidu. Jakoby už zapomnělo, jaké to je být zdravé.
Ale nemoc není normální. Je to jen reakce na něco uvnitř.
Společně jsme se podívaly hlouběji. Narazily jsme na část, která by nejraději strávila život v posteli, zababušená až po uši. A najednou to začalo dávat smysl.
Byla tak unavená.
Život venku byl náročný, vyčerpávající.
Ale proč?
S čím bojovala?
Kde a proč na sebe vyvíjela neadekvátní tlak, až se její tělo bránilo?
Celý život poslouchala, že musí být lepší. Že se musí víc snažit, aby se jí dařilo. Že když nedosahuje výsledků, jakoby nebyla. A tak se snažila.
Dosahovat výsledků.
Být lepší verzí sebe sama.
Nikdy (ale opravdu nikdy!) neusnout na vavřínech.
Protože tak se to přece dělá. Takhle se žije správně. Jinak by to bylo jen přežívání, jen existence bez smyslu.
Jenže…
Přitom všem zapomněla na sebe.
Na to, jaká skutečně je.
Na to, že nemusí být lepší, nemusí se snažit, nemusí dosahovat výsledků, nemusí o sobě neustále pochybovat, zda dělá dost.
Stačí jen být. A tak jsme tam zůstaly.
U také té otázky, která visela ve vzduchu.
Jak se to, sakra, dělá?