Přichází ke mně, protože nemá ráda sebe jako ženu. Nesnáší menstruaci, která je pro ni každoměsíčním utrpením.
Má za sebou několik potratů.
A její téma? Chce být zdravá.
Dostáváme se do dětství, ale to pořád není ono. Připravuji ji na “výlet”. Vidím už to, co se stalo, jen když o sobě mluví. Ale příprava je tady strašně důležitá, nejde do toho vlítnout jen tak.
Musíme najít bránu, uklidit cestu, rozmyslet, zda opravdu chceme otevřít to, co již pěknou řádku let otevřeno nebylo. Mysl nám do toho občas něco povídá. Ale její mysl je stará jen 44 let, tahle zkušenost její duše je daleko daleko starší.
Minulý život otevírá poprvé. Trochu se bojí, ale je skvělá a po chvíli se nám otevírá její příběh.
Dostáváme se hodně daleko. Vidíme mladou kněžku. Asi Slovani (nebo Keltové). Má na sobě šedohnědé jednoduché šaty s jemným lemováním, přívěšek se zvláštním symbolem a ve vlasech barevné pentle.
Všichni slaví svátek. Něco jako Velikonoce. Svátky jara a početí. Beltine? Možná… Vtipné je, že tento příběh otevíráme právě na Velikonoční pondělí, které symbolizuje víte co. Ty vejce a tak.
Je vyvolenou. Kněžkou. Povídá si se stromy, s ptáky, květinami. Ví, kdy bude pršet, kdy bude svítit slunce. Je propojená se zemí i s bohy, kterým plně důvěřuje. Často zpívá, tancuje, tvoří a žije svůj krásný život. Bydlí s několika kněžkami někde na kopci. Okolo je pár vesnic. Všichni vesničané si je hýčkají. Tyto ženy jsou pro ně posvátné. Pomáhají jim žít život v hojnosti, pomáhají dobré úrodě, při nemoci, promlouvají se starými dobrými bohy, vedou a inspirují jejich životy. Vědmy, čarodějky, posvátné ženy.
V tento den, kdy příroda počíná, bude tato kněžka-panna, tato vyvolená “obtěžkána”. Dítě, které vznikne bude symbolem hojnosti a plodnosti, dobré úrody, štěstí. Krásný rituál, který tolik let fungoval. Tyto děti pak patřily vesnici a říkalo se jim děti štěstěny. Nebo tak nějak.
Celý den kněžky i vesničani tančili a v noci k ní přístoupilo několik mužů. Oblečeni ve zvláštním obleku. Obě vidíme muže, kteří mají na hlavě býčí rohy, ale nemůžeme se shodnout na kožichu — kráva, beran, hmm… Možná to má být Veles — bůh plodnosti, bohatství.
Není důležité, čí je to dítě. Důležité je, že bude.
Stalo se. Kraj dostal dobré znamení. Bude úroda. Dost bude pro všechny. V lůně “požehnané” rostlo dítě. Žena prožívala své těhotenství na zvláštním místě, vesničané se k ní chodili modlit, nosili jí dary, jídlo a pečovali o ni co nejlépe.
Jednoho dne však přišla temnota. Velká, černá, hustá. Přišlo spoustu mužů v kovovém brnění, zazněly zvuky mečů. V čele jejich tažení nesli obrovský kříž.
Ženy znásilnili, muže zabili, úrodu si přivlastnili a vesnice totálně vyplenili.
Těhotné kněžky se však báli.
Staří bohové měli v tu dobu velkou moc. A zabít něco, co je s bohy spjaté, na to si běžní vojáci netroufali.
Odvezli ji někam pryč. Skončila ve vlhkém temném brlohu, přivázaná ke stolu. Chodili ji pozorovat. Nevěděli, co s ní. Nevěděli, jak ji zabít, aby je neproklela, nepřivolala na ně mstu svých bohů. Věděli, že musí zničit jejich symbol plodnosti. Musí vesničany pokořit se vším všudy. Žádná radost, žádný život. Život je přeci úplně o něčem jiném, že? Utrpení a jen jeden bůh, tudy vede cesta.
Věděli, že musí zabít její dítě. Jedině tak jejich naději ukončí.
Jednoho dne jí rozpárali břicho a vytáhli dítě ven. S křížem v ruce malé holčičce usekli hlavu. Kněžku nechali tak.
Čas se vlekl a ona věděla, že ze stolu už nikdy nevstane. Nenáviděla muže, nenáviděla sebe, nenáviděla své kdysi milované těhotenství. Proklela je všechny. Proklela sebe, aby se jí již toto utrpení nikdy nikdy nestalo. Měla magickou moc a její prokletí bylo o to silnější.
Takže prodýchat, přijmout, spojit souvislosti a ukončit příběh tam, kde vznikl. Být s ní do posledního výdechu.
Ponechat si část a část nechat tam.
Žena přede mnou se rozzářila. Ale neskutečně. Seděla na gauči pěkně uprostřed mandaly, aura snad jiskřila na metry daleko. Byla tak krásně propojená sama se sebou, silná. Konečně našla to, co pěkných pár set let spalo.
A ty její oči! Ty dostaly takovou hloubku!
Pssst. Je totiž čarodějka. A úžasná. Už se nemusí bát být sama sebou… Nemusí být nemocná, aby náhodou neotěhotněla a její dítě jí nebylo surovým způsobem odebráno. Žádné dítě, žádná bolest. To dává smysl.