“Všechno na prd a na nic.
Celý život.
Prostě jako když jíš chleba, který už nechceš, ale přece ho nevyhodíš, protože chleba se nevyhazuje. Tak ho sníš, ale šťastná z toho nejsi.
Žádná hrůza, ale ani žádná radost.
Prostě tu jsem, i když tu být nechci, ani nevím proč.”
Za těch několik setkání jsme prošly ledacos. Zrození, rodové záležitosti, témata dětství, výchovy a tak, ale tohle uondané marné cosi pořád zůstávalo.
Při posledním setkání se mi ukázal ON.
Její poslední život před tímto vtělením, do kterého se propsalo to, co zažívá. Tyto poslední životy jsou pro spoustu lidí klíčové. Jsme schopni sobě pak lépe porozumět, pochopit se a opustit staré principy, ve kterých slepě pokračujeme.
HANS
Blonďatý mladík s modrýma studenýma očima. Hodně sportuje. Snad každý den. Gymnastika, běh. Systematicky den za dnem. Nejčastěji tráví čas na hrazdě. Cvičívá v bílém tílku a dlouhých kalhotech. Chodí do nějaké práce, ale ta ho příliš nezajímá. Hrazda je důležitější než cokoliv jiného. Je zvláštně vypnutý. Žádné emoce, žádné potřeby, dělá jen to, co je potřeba. Nic víc, nic míň.
…
Vidí bláto, trávu a okraj helmy. Nic jiného. Hlavu zvednout nesmí. Na zádech nese něco těžkého, plíží se a pomalu postupuje dopředu.
Kolem něj jezdí tanky.
Ze země se zdají obrovské.
Dělá přesně to, co se mu řekne.
Jde tam, kam mu určí někdo cestu.
Neřeší, nepřemýšlí.
Nic necítí.
Vypnuto.
Udělá to, co je potřeba.
Udělá cokoliv, co je potřeba.
Válka skončila.
Přežil.
Jeho blankytně modré oči jsou bodavější a studenější než kdykoliv předtím.
Viděly toho spoustu.
Je sám. Každý den obléká svůj šedivý oblek a nachodí spoustu kilometrů. Pohyb je snad jediná záležitost, kdy něco vnímá.
Nějaká práce sice byla, ale dělá v ní jen to, co mu kdo řekl. Nic necítí, o ničem nepřemýšlí. Něco mezi robotem, igráčkem a špičkově vycvičeným psem. Totálně odpojen od čehokoliv živého, citového i emočního.
Den za dnem, rok za rokem.
Pořád stejně.
Prázdnota, tupost, prostě jako když člověk jí chleba, který nechce, ale přece ho nevyhodí, protože chleba se přece nevyhazuje.