Příběhy z konzultací

PODÍVEJTE SE JÍ DO OČÍ

Máte strach? Já ho měla taky. Totální. Prvních pár dnů po vyhlášení karantény jsem byla úplně ztracená.  Bylo pro mě náročné jít ven do té  vystrašené společnosti na nákup nebo malou procházku.
Každý večer jsme trávili s Míšou společnou meditací a s konstelacemi na NI. Paní Koronu.

První setkání s ní bylo dost strašidelné. Ukazovala se mi jako bílá mrtvolná vysoká postava, která mířila ke mně. Občas koukala skrz, občas koukala na mě a vypadalo, že ji až tak nezajímám. Nebylo mi z toho moc dobře.

Další den jsem ji vnímala ještě blíž. Ani já jsem se v tyto dny necítila dobře. Bolely mne plíce, kašlala jsem a měla jsem problém vyjít do druhého patra. Cítila jsem se zvláštně unavená. Toníček byl plačtivý a vyžadoval si hodně pozornosti a doteků. A já tolik potřebovala být sama, abych si ujasnila v sobě to, kde se zrovna nacházím. Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem to skutečně chytla, nebo je to jen stínová energetická reakce na dění kolem.
Hodně času jsem strávila sledováním Facebooku. V tyto dny mi učení španělštiny fakt nešlo. V hlavě bydlelo něco úplně jiného.

Další den byla paní Korona ještě blíž. Měla obrovské tmavé oči a místo slz jí tekla krev. Prý je tady proto, aby navodila rovnováhu. Ale to už dávno víme. Příčinou vzniku byl prý únik toho, co bylo již vytvořeno. A ti lidé, kteří tento únik z nějakých svých důvodů zapříčinili, korona sejmula a jejich “trest” vyřešila vyšší spravedlnost.
Pohled do očí této bytosti byl velmi mrazivý.  Cítila jsem se však o trochu silnější.
Pomáhalo mi vědomě dýchat, myslet na sebe a FB si dávkovat po částech. Dokonce jsem měla pocit, že se nám do ulic vrátilo lidství. Tolik hřejivých situací během cesty na nákup a zpátky.

Následující den cestou z nákupu mě paní Korona zastavila sama. Zůstala jsem stát na chodníku a chvíli jen koukala, co se mi to děje. Sklonila se k mně a její tvář byla ode mne pár centimetrů. Kdyby dýchala, tak cítím její dech na tváři. Cítila jsem jen podivný chlad a mrazení na zádech.
Ani nevím, kde se to ve mně  v tu chvíli vzalo. Řekla jsem jí, že mě vůbec nezajímá. Že takové mrchy, jako je ona, si mé tělo vzaly už mockrát. Tohle už znám. A jestli si ho vezme znovu, tak ať si dopřeje.
“Tak mě sežer! Posluž si!” řekla jsem snad i nahlas.

Přišla jsem domů trochu vyděšená. Říkala jsem si, že mi asi vážně hrabe. Jenže po chvíli se mi uvolnilo sevření na hrudníku. Uvolnila se mysl a já zase vnímala samu sebe. Přestala jsem se bát. Přestala jsem se cítit paralyzovaná.

Při večerní meditaci jsem Koronu už nemohla najít. V mém vnitřním prostoru už nebyla. A ani po pár dnech se tam již nevrátila. Vím, že tam někde je a má svůj úkol. Ale já mám svůj úkol jinde. Neohrožujeme se navzájem. Akceptuji její místo na zemi, jako ona, snad, akceptuje to mé.

Takže abych to shrnula: meditujte a popovídejte si s ní. Podívejte se do očí a vnímejte svůj strach. Vnímejte, co se vám děje. Zkuste to nepřetlačovat myslí, nesoupeřte s ní. Jen ji vnímejte svým vnitřním zrakem. Třeba bude mít pro vás zprávu. Třeba máte změnit svůj život. Nebo svůj pohled na něj.

Zdroj obrázku: ISTOCK.COM/BONCIUTOMA