Připadá si jiná. Necítí se dobře v jakémkoliv kolektivu. Přátelství moc nevyhledává a má pocit, že nemůže najít s ostatními stejnou vlnu. Prý je tak trochu mimo. Ani lidé kolem ní na ni nijak nereagují. Cítí se hodně sama, pochybuje o sobě a o svém životě. Přála by si dítě, ale to nepřichází. Veškerá těhotenství končí umělým přerušením ze zdravotních důvodů.
Dostaly se k ní mé příběhy a na základě jejich přečtení se rozhodla ke mně přijít. Byla trochu nervózní, přeci jenom nevěděla, co ji čeká, jaké to bude a jestli najdeme to, co jí dá potřebné souvislosti a možnost změnit to, co potřebuje.
Dostáváme se brzy do toho správného příběhu. Zpočátku se v něm však špatně orientovalo, než jsme zjistily, že ona tam, tenkrát, neviděla. Musely jsme pracovat trochu jinak, protože jsme nemohly používat vzpomínky, které byly na základě obrazu. Hůře se nám spojovaly souvislosti a nebylo to vůbec jednoduché.
Příběh se odehrával v období kolonizace Indie, takže pravděpodobně druhá polovina 19. století, nebo začátek století 20.
Holčička se narodila s oční vadou, byla slepá a matka ji odložila. Vyrůstala v nějakém společenství (nepodařilo se nám to blíže identifikovat) v muslimské společnosti a její postižení vedlo k jisté profesní dráze. Už ve svých 5 letech začala svému klanu vydělávat. Prostitucí. Její viditelná oční vada lákala perverzní zákazníky o to víc.
Svůj život brala takový, jaký byl. Dostávala najíst, občas ji zbili a občas ji nechali být. Byla odpojená od sebe, od života. Po několika letech “práce” otěhotněla. Věřila, že se tím její život změní. Nezměnil. Dítě jí odebrali, zabili a ona musela vykonávat svou práci dál. A aby byla ještě zvláštnější, její majitel se rozhodl, že jí uřízne nos. Perverzní zákazníci měli změnu. Znetvořená prostitutka byla zase žádanější. Žena žila ze den na den. Byla jen ona, zákazníci a šéf. Nikoho nezajímala a o nikoho se nezajímala ani ona. Smutek, oddělení, samota a bezmoc. No a pak prasáci. Někteří se dali, někteří ne. A možná jí to už bylo fuk.
Jednoho dne se dostala na loď plující do Anglie. Pluli dlouho. Ve vzpomínkách jsme našly nekonečné houpání lodě a strašidelnou zimu. Dostala se do jedné rodiny, kde dělala služku. Bylo to pro ni náročné. Neznala jejich řeč, nevěděla, co a proč po ní chtějí. Pro nevidomou ženu to bylo o to víc náročnější.
Pán domu byl agresivní a často jí ubližoval. Psychicky i fyzicky. Často ji sexuálně zneužíval. Byla odpojená, v nekonečné bezmoci a smutku. A ta příšerná zima! Opět otěhotněla, pravděpodobně i vícekrát. Všechny děti však potratila. Pán ji bil tak dlouho, dokud dítě nezemřelo v jejím břiše.
Byla plná nenávisti, vzteku, zloby i bolesti.
Zemřela za pár let v adekvátním stavu. Žádný happyend se nekonal, jen to bylo horší, těžší a náročnější. Nezažila nikdy žádný vlídný a laskavý přístup, pocity spokojenosti, štěstí či lásku.
Není divu, že se tento model přesunul do současného života.
Je čas na změnu.