Řešily jsme spolu vlastně něco úplně jiného. 

A až na konci jsme narazily na toto téma.

Ukázalo se, že to bylo důležitou součástí tématu, která nebyla zřejmá na první, ani na pátý pohled. Proto mě baví u konzultací zkoumat různé souvislosti, propojovat je a pracovat až s celkovým obrazem, který pak má daleko komplexnější účinek. Znáte to. Až ta poslední špetka soli vytvoří tu správnou chuť jídla.

Občas se tento pocit viny objevuje. Je hluboko a v běžném nastavení mysli ho obvykle nevnímáme. Je to takový hořký ocásek zklamání, selhání, viny či marnosti, nebo jen pocit, že nežijeme pod šťastnou hvězdou a proto se nám v životě nedaří. 

Jako kdyby to měl  byl náš jediný cíl života. Partnerství a mateřství.  Proč?

Ve společnosti je tento princip stále velmi hojně usazen. 

Dříve se na ženy, žijící single, ve společnosti ukazovalo. Byly divné, nemocné, příliš chytré či ošklivé. Chudinky, které nikdo nechtěl a zůstaly na ocet. Takže pro ostudu,  na hanbě a třeba i za trest. Bylo standardní se vdát, mít muže a když to bylo naprd, tak to bylo důležité vydržet. Žádná jiná cesta neexistovala. (Jo, dovolit si se rozvést a nedoklepat to,  je ještě jiný příběh.)

A ani dnes na to úplně leckde nejsou lidi  zvyklí. Nebo už jsou, ale  záleží. (Pozn.  Neházím vše do jednoho pytle, ale tato souvislost se často objevuje.)

Další úroveň je rodová. Být  první, kdo nemá  ani manžela, ani děti a rod proto nepokračuje dál, není snadné. Linie životů našich předků je silná a žádá opakování. 

Dětství. Byly jsme pro tento cíl mnohdy vychovávány. Miminka, panenky, kočárky, vaříme, pečeme, smažíme,….no a  ten ocet nikdo úplně nechce, že? Protože společnost. Kruh se uzavírá.

Co kdybychom na to koukli z jiné perspektivy. Co duše? Jdeme si sem prožít život 1000x různě. S různými zkušenostmi, procesy, výzvami. Nic tu není špatně ani dobře. Je to o prožitku, o učení, o zjišťování.  Posledních pár tisíc let ženy samy v podstatě samy  nežily. Ano, byly výjimky. Vdovy, nebo takové ty společností vyloučené či odmítané. 

Co když je to jinak?

V dnešní době na hlad nezemře,  nesežerou ji vlci, nikdo ji jen tak pro nic za nic nazabije, ani nemusí do kláštera. Může žít naplněný šťastný život s pozorností sama pro sebe či k projektům, které jí dávají smysl. Není špatně nemít děti ani chlapa. Nemusí si nic vyčítat, nikoho nezklamala, nijak se neprovinila.

Je to v pořádku.

Co když je to jedna z  důležitých zkušeností a výzva,  kterou si tu prošla prožít? Co když přináší tyto ženy něco nového, co tu dlouho dlouho nebylo a nebylo to možné? Co když je tento tlak pouhý stereotyp?

Co myslíte?