Nesnáší horko a slunce. V posledních měsících má zvláštní pálení kůže, na které nic nepomáhá. V létě mívá často podivné stavy a není jí moc dobře. Dokonce s tím byla u lékaře, ale řešení, které dostala, bylo, že se má objednat na psychiatrii. Říká, že to má od té doby, co jí zemřel táta. Ano, může být, ale mám pocit, že je to ještě o kousek hlouběji. Smrt otce byla spouštěčem něčeho dalšího. Povídá mi o tom, co se s tátou dělo a že jí dodnes vadí, že mu nedokázala pomoct, nedokázala s ním trávit čas a nejvíc, že to táta sám vzdal.
I když smrt blízkého může mít všelijaké následky, stejně ji vedu dál. Tam je totiž ten problém, téma, které potřebuje uzdravit.
Byla u mne už mockrát, takže všechno ví a zná a brzy jsme se mohly ponořit do dávných dob.
První náhled, který se nám objevil byl opět těsně před smrtí. Její smrtí tam tenkrát. Máme stejný první vjem. Horko, skály, poušť. Mladá žena připoutaná ke kříži. Je nádherná. Vlnité černé vlasy dlouhé skoro až na zem. Její pokožka je však světlejší, než mají ostatní. A nemá hnědé oči jako všichni, ale jedno modré a druhé zelené.
Stojí přivázaná u kříže a čeká až ji slunce vysuší, ptáci a zvířata udělají svoje. Posouváme příběh kousek zpátky. Určitě se tam nedostala jen tak.
Od malička byla jiná. Divná. Jako dítě mluvila jiným jazykem spoustu let. A jako dospělá jím hovořila v noci, ve spánku. Lidé z vesnice se jí báli. Říkali o ní, že je prokletá.
Prokletá nebyla, ale opravdu byla jiná. Byla jasnovidná, velmi citlivá a možná i velmi chytrá. Nedělala věci „tak jako obvykle“, „tak, jak se to má dělat“. Byla tedy spíše osinou v zadku, která narušovala obvyklý chod vesnice.
Jenže kvůli tomu ji vesničané demonstrativně nezabili. Přišla jim totiž na něco, na co ženy neměly nikdy přijít. Objevila tajné rituály mužů, kteří si tímto upevňovali pozici a nadvládu vůči ženám. A protože překazila tajné rituály, které se dělávaly po generace, zasloužila si krutou dlouhou smrt. Ani v současnosti klientka muže „moc nemusí“. Prý neví, co by s nimi dělala.
Ale zpátky do Arábie. Slabší povahy teď přeskočí odstavec, protože rituály, které se tam pořádaly, vůbec nebyly hezké. Každý rok, vždycky v létě, na oslavu své síly, předků, přírody a bůhví ještě čeho (teda Bůh asi ne, ale Alláh možná ano), zabili určitý počet mladých panen. Ukradli je ve vedlejších vesnicích. Tajně, samozřejmě, jejich ženy neměly o těchto skutcích ani páru. Mladé dívky tedy zabili, hlavy dali poušti, těla zvěři, krev zemi a někteří vyvolení muži mohli sníst tu největší vzácnost. Tu, o které si mysleli, že je v ní zakletá největší moc žen. A když jí sní, tuto moc samozřejmě potlačí. Jaká to byla vzácná pochoutka? Vaječníky.
Jenže po objevení rituálu mladou jasnovidkou už tajný nebyl. Proto si zasloužila ten nejhorší trest. Pro výstrahu ostatním ženám, že do mužských kruhů nos nestrká.
Chci, aby tam s ní chvíli před smrtí klientka byla a věnovala jí pozornost. Naslouchala jí. Aby s ní převzala odpovědnost za svůj život, za to, že se narodila jiná, než ostatní. A že je v pořádku, že je divná. Že být divná, neznamená být špatná. Předáváme odpovědnost jejím blízkým, její rodině, otci a bratrům, kteří ji tenkrát nebránili a nechali ji zabít sluncem pro výstrahu všem.
Alláh s tebou, holka…