Vracíme se do jejího dětství. Úplně ji tam vidím! Malá holka s velkou fantazií. Je hodně citlivá, žije ve světě, který se jí nelíbí a okolí jí moc nerozumí. Ani máma s tátou. Nemá to vůbec jednoduché.

Ještě že tu má ty pohádky! Jiný svět plný fantazie, pocitu štěstí a blaženosti až do smrti. Když se zvládnou jisté nepříjemnosti, není to zadarmo, to je jasné. Pohádkový svět ji vždycky vytáhne z nepříjemných pocitů.

Jo, to je ono… Jenže v té jiné realitě trochu uvízla. Tak moc si přála být Popelkou nebo Růženkou. Byla taky tak hodná, poctivá, aby doufala a věřila, že jednou přijde ten princ, který ji bude milovat a až bude svatba, tak budou šťastní až do smrti. To tam přece píšou. Skoro všude!

Trochu si z ní dělám srandu, jestli nečeká pořád na Trávníčka, že to se ještě načeká Ale prej ne, Bratří Grimmové to byli, žádnej Trávníček ji zachraňovat nemá. Její princ je úplně někdo jiný. Tenhle je tajný. Ale o to víc úžasný… co vám mám povídat.

Hodná holka je, taky šikovná, pečlivá, kuřeti by neublížila. Jenže potřebuje toho chlapa, aby ji zachraňoval. A ona trpí, když to ten chlap nedělá. To je ten problém. Je totiž pak špatná Popelka. Ani jako Růža nestojí za nic, i když v tý věži čeká, čeká a čeká.

Víte, co se pak děje? Vůbec nic. A to je průser. Růženopopeluše se vzteky do zadku kouše.

Takže zpátky na stromy a tento prográmek měníme na něco reálného. To, že je skutečná, reálná ženská, chodící světlo a tma. Že už nemusí trpět (fakt to nikdo neocení — a že to my rádi! Nekonečné téma! Utrpení. Nas*at. Se to nedá říct slušně, pardon…)

Rušíme snový svět, ve kterém se trpí, zachraňuje a nakonec všechno dobře dopadne. Svět, ve kterém se ztratila a realita pro ni byla strašně náročná. Není špatné si do něj chodit meditovat, snít, na chvíli se vzdálit. To je fajn. Je však důležité si vrátit do tady a teď. Do své síly, vědomí, života. Teď! To je to kouzlo, přátelé!