Kouknete se do očí a v tu chvíli víte, že se znáte snad stovky let. Cítíte se bezpečně, přijímaně, důvěrně. Nebo ho / ji máte chuť zabít a nevěříte mu ani nos mezi očima. Nebo se strašně bojíte. Přičemž vám ta dotyčná osoba nikdy nic neudělala, nikdy jste se třeba ani nepotkali a nemáte reálný důvod.
Ale stejně to cítíte. Emoce jsou silnější než cokoliv jiného.
Čímpak to je?
Znáte se. Znáte se už dlouho. V různých podobách, v různých dynamikách, v různých životech.
Někdy to je na prd a potkávám ty “náročnější”. Potřebujeme zpracovat svůj strach, agresi, nedůvěru, nebo prostě to, co nám tam vadí. Záleží, jak moc nás to omezuje a trápí. Asi nejde vypíglovat všechno do aleluja. A možná o to ani nejde.
Přesto zpracování těchto témat uvolňuje obrovské množství energie, nějakou naši část, kterou pak můžeme používat. Za každou výzvu, kterou zpracujeme dostáváme odměnu a stavíme se na nohy více a více. Protože ne náhodou nám přijde zrovna do cesty tenhle týpek. A cílem není duhová láska, blahosklonné odpuštění a nějaký ezo kecy. Cílem je, nemít konflikt, necítit pnutí ani pocit na zvracení a ani nemuset utíkat se staženýma půlkama. To je pak velká věc.
Pak máme vztahy přátelské. Přátelé, se kterými je přátelství od prvního okamžiku naprosto hluboké. Není vždy ideální a harmonické, protože jsme všichni jen lidé. Ale víte, že můžete zavolat a že tam někde pro vás, ten dotyčný, bude.
I když… Ne vždy musíme být přátelé. Ale cítíme se tam bezpečně, dobře, neotevírá se nám kudla v kapse a setkání je zvláštně “blízké” a naplňující. Pro obě strany. Stačí pohled do očí a vy víte. A druhá strana taky.
Přiznám se, že čím více potkávám takových lidí v životě, cítím se poctěna a vděčna. Pocit, že žiju mezi “svýma” je pro mě důležitý.
Vztahy partnerské. Nemusí být do konce života ani šťastné.. Mohou být dramatické, plné vášní, ale i slz. Ale mohou být i příjemné a hezké. Klidné, hluboké. Nemusíme řešit v partnerství jen sračky. Někdy si opravdu můžeme a máme prožít to hezké. A třeba se zrovna nezabít, tak jako v předchozích zkušenostech. Nebo to má být nuda. I to je zkušenost. Partnerské vztahy už nás většinou nutí něco se sebou dělat. A co je úžasné, po zpracování témat a jejich slupek se dynamika fakt mění. A jak píšu na počátku odstavce, nemusí být až do konce, ale do svého naplnění. A když tam pak není konflikt, tak jsme vyzívaní. Ať už to dopadlo jakkoliv, je to dobrý. Opět obrovská škola života.
No a pak tu jsou ty vztahy, kde zahoříme i s ušima. Tady ta dynamika je obzvláště zajímavá. Nejde nám z hlavy, propojíme se jak dvě žvejky v jednu. Ač to druhá strana může opětovat, ale taky nemusí (a ani nechce), my sami si jedeme nějaký svůj destruktivní taneček plný idealistické platonické lásky.
Asi bych to tady nedávala dohromady s nějakýma plamenama, jejichž teorii necítím jako zajímavou natož reálnou. A pokud dostává jednotlivce do utrpení, do oběti a třeba i do posedlosti nebo pocitu duchovní vyjímečnosti, tak to asi není ta správná cesta. Ale na to já už expert nejsem, já tam vidím spíše patologii než splynutí. Za mě je to past, ze které pak musíme sami vylízt. Ale i to je zkušenost. Porque no. A když se to pak zpracuje, můžeme najít spoustu úžasných pokladů.