TAK TROCHU JINAK
Setkáváme se různě, zas a znovu. V dalších životech, časech, pozicích a kulisách. Jednou jsme nahoře, jednou dole. A hlavně – pokračujeme v nedopsaných příbězích, navazujeme, opakujeme. Stejně nebo trochu jinak. Karmický vztah se netýká pouze partnerství. Jakýkoliv vztah může být karmický.
Třeba jako máma a dcera.
Nic zvláštního se mezi nimi nedělo, i když to “něco” tam vždycky bylo a jejich vztah nebyl nikdy úplně jednoduchý a možná bych řekla, že byl v lecčems vyčerpávající.
V létě spolu jely na dovolenou. Strávily týden v domě se smutnou historií (o které se dozvěděli až tam) a na místě, kde dávají lišky dobrou noc. Tato místa někomu nedělají vůbec nic, ale leckdo z nich má husinu na zádech, protože energie těchto míst je tak hustá, že by se dala krájet.
Sudety.
Dovolená se nakonec moc nepovedla. Od té doby měly obě děsivé sny a nervy nadranc. Byly rozložené a nesvé. Bodejť by ne.
Tohle místo oběma otevřelo příběh, který společně prožily během minulého století. My jsme ho jemně zpracovaly na konzultaci a vy ho tady máte.
Vše už je uzavřeno, uvolněno, ukončeno.
ELIŠKA
Vidí se, jak jde po poli. Vedle ní kráčí její čtrnáctiletá dcera. Má světle hnědé vlasy, možná lehce do zrz a nezavře pusu.
Je horký letní večer a domů si nesou něco málo k jídlu. Nemají se moc dobře. Jídla není dostatek. Občas někde vypomáhají, dostanou trochu peněz nebo část úrody. V době protektorátu se nežilo nikomu dobře a vdově se dvěmi dětmi už vůbec ne.
Synek je stejně starý jako dcera. Čeká na ně doma. V malé, hlínou oplácané chaloupce s kozou pasoucí se na dvorku.
Ten den bylo cítit obrovské napětí. Něco se asi stane. Nebo bude jenom bouřka? Jakmile přišly domů, zaslechly obrovský hluk. Kolem projíždělo několik náklaďáků plných vojáků. Všichni z vesnice jsou schovaní. I ony dvě. Jen synek si vylezl zvědavě na hromadu klád a vojáky zvědavě pozoroval. Možná tomu dávala punc přidrzlosti jeho zrzavá kštice, možná za to mohl jeho postoj nebo jen to, že byl vidět.
Najednou se ozvaly ohlušující rány kulometu.
Tatatatatatata!
Auta projela a nastalo ticho.
Syn nepřichází, asi se někde schoval venku.
Pomalu otevírají dveře, rozhlíží se po okolí a očima ho hledají.
Neschoval se.
Zastřelili ho.
Ležel tam jen tak, s prostřeleným hrudníkem a už mu není pomoci.
S obrovským žalem mu vykopaly hrob poblíž domu. Zasypaly hlínou a se smutkem prožívaly další dny. Hlavně Eliška. Nejedla, nepila, chodila jak tělo bez duše. Nemohla uvěřit událostem posledních dnů. Dcera se jí snažila chránit. Opečovávala ji, nutila ji jíst, pít a spát. Jenže matka jen seděla v síni a tupě zírala na plamen svíčky. Den co den, noc co noc.
Eliška se jednoho dne rozhodla, že dcerku vyhodí z domu. Co s ní, se starou neschopnou ženskou! Ať jde někam, kde jí bude líp! Stejně jí nedokáže dát dobrý život! A tak se jednoho dne zamkla v domě, zabednila okna a rozhodla se, že už ji nepustí dovnitř. I když dcera bušila na dveře, na okna, křičela, seč jí síly stačily.
Matka seděla uvnitř a zírala do plamene svíčky. Bušení časem ustalo a dny se začaly slévat do jednoho.
Jenže dcerka nikdy neodešla. Pobývala v koutě zahrady, občas u sousedů či někde vesnici. Jenže doba byla mizerná a nikdo nechtěl krk navíc. Neměla kam jít. Německy neuměla, v Česku byla bída a strach, cesty nebezpečné. A tak tedy bezmocně čekala v koutě zahrady až se bez přísunu jídla i pití matka utrápí k smrti.
Za několik dnů jí dcerka vykopala hrob vedle bratra.
Nikdy to své matce neodpustila!
To, že ji nechala samotnou a poslala ji sobecky žít někam jinam, jenže nebylo kam!
Zlobila se na ni, že to vzdala, že nenašla sílu žít a neměla ochotu to změnit.
Tak sobecká byla!
Svůj život dcerka dožila v chaloupce. Sama, opuštěná a odevzdaná.
I v tomto životě se dcerka na mámu často zlobila. Nepouštěla ji z očí ani na krok a hlídala ve dne v noci. Společná dovolená na podobných místech, kde nejspíš žily, přinesla do jejich vztahu novou energii a příměří.