Nedalo nám to. Postavili jsme s Michalem konstelaci na aktuální téma. Ne na ohrožení virem, ale na to, co se děje s finančními toky. Ten vir tu je a bude ještě hezkých pár týdnů (podle některých prognóz i měsíců). Nechci samozřejmě zlehčovat závažnost situace, nošení roušek, ochranu seniorů. To vůbec ne. Jen chceme sdílet náš vhled do jedné z rovin současné situace. Nedáváme prognózu, netvrdíme, že máme pravdu pravdoucí a ani nenabízíme univerzální řešení, co s danou situací dělat.
Opatření a omezení. Jsou a budou. Možná že budou větší a silnější. Ještě mají kam jít. Policisté hlídají, armáda v záloze. Válečný stav.
Máme tu několik hlavních skupin.
První je ta, které se omezení nijak netýkají. Jsou na svých lůžkách, schovaní ve svých úkrytech a bytech, nebo skupiny lidí, kteří prostě nějakým způsobem fungují, chodí normálně do práce nebo fungují v rámci svého etnika a dostávají od státu či zaměstnavatele to své jisté.
Na fotce jsou znázorněni ovečkou a ležícím panáčkem (Puberťák sice prohlásil, že to vypadá jak Milda s Ovčáčkem, ale tím jsme tyto dva zrovna nemysleli).
Patří tam i pracující, kteří do práce musí, nebo jsou schopni pracovat z domova.
Patří tam i děti. Ty sedí v klídku doma a čučí do svých mobilů bez omezení.
Ano, o svůj život se bojí samozřejmě všichni. Kromě těch, co už nevnímají, co se venku děje a je jim to buřt.
Druhá je větší. Jsou to ti, kterých se tato krize finančně dotýká.
Matky, které musely zůstat doma se svými dětmi. Ošetřovačka je fajn, ale když platíte hypotéku a máte rozpočet tak akorát, tak je to dlouhodobě neudržitelné.
Ti, co museli skončit v práci z důvodu krize, která už tu je a budou muset na Úřad práce. Až opadne karanténa, dostanou pak nějakých pár šušňů od státu. Dluhy porostou a nebankovních společností poskytujících skvělé půjčky bude přibývat.
Velkou část této skupiny jsou podnikatelé, kteří museli omezit či pozměnit chod svých firem. S výrazně menšími obraty se zde počítá a nebude to asi moc pěkné. Ale nějakým způsobem reagují a jejich podnikání má schopnost fungovat dál.
No a pak tu máme podnikatele, zejména ty ve službách, kteří své provozovny museli zavřít. Nemají na výplaty svým zaměstnancům, nemají na nájem prostor, které ke svému podnikání potřebují. Spousta OSVČ dostala útrum taky. Kadeřnice, kosmetičky, konzultanti všeho možného, různí prodejci, eshopy a řada dalších.
V této skupině je zajímavé to, že se viru až tak moc nebojí. Děsí je spíš omezení, která by mohla narůstat a byla by pro ně totálně likvidační. Půjdou pak taky na pracák? Půjčí si?
Třetí skupina je vláda. Zde bylo něco velmi zvláštního. Vláda se totiž bojí nejvíc. Byla cítit panika a hrůza, že přijdou o to své. Přijdou o své peníze, protože bude vidět i tam, kde dosud vidět nebylo, protože byl lid zaměstnán něčím jiným. Měli strach z viru daleko větší než ti ostatní. Ti by se rádi mnohdy nechali infikovat, aby se začala budovat přirozená imunita (která je možná stejně neodkladná).
Možná potřebujeme přijmout odpovědnost za to, že jsme tady a teď. V tomto státě, s vládou, která je, jaká je. Odpovědnost za svůj život a zdraví (ne ve smyslu paniky a oběti všehomožného — na takové koronavirus má právě spadeno).
Aby byl náš náhled ještě více objektivnější, dělali jsme náhled i na státy kolem. Třeba takové
Německo. Vztah vlády a lidí byl úplně jiný — vidí na sebe, podporují se, Vědí, že to mohou společně zvládnout, aniž by se strašili a vytvářeli nový Černobyl a vojenský stát.
No a Česko? Vláda se si sama pro sebe něco dělala, odvracela se od lidí. Lidi se na ni částečně dívali ve strachu a taky v nasranosti, že tu není pro ně, ale pro své vlastní zájmy. Že se pokrytecky tváří, že je, ale vlastně ji lidi nezajímají. Hlavní je přece moc.
Stát jsme přece taky my a ta propast se nám nyní ukazuje v plné nahotě.
Co s tím uděláme, je už na nás. Budeme schopní vstát a jít a nebo budeme paralyzovaně čekat až nás někdo zachrání?
PS: A co na to virus, jehož v naší konstelaci zastupoval krokodýl? Je mu úplně jedno! Jde tam, kde je strach, který ovládá.