Přichází čas od času a nic moc na to nepomáhá. A ani se sexem to není žádná sláva. Nebaví jí to, občas bolí, přijde jí, že nic zajímavého necítí. Moc to nevyhledává a jednou za čas to nějak zvládne. Prošla kdysi vaginálním mapováním, ale žádný efekt to nepřineslo. Sex jí sice moc nechybí, ale ten výtok je dost na prd.

Psychosomatika vaginálního výtoku je jasná. Odmítání nežádoucích předmětů ve vagíně. V tomto životě žádný důvod však nemá, proto se půjdeme podívat do nějakého minulého života, kde kořeny toho problému vznikly. Naše tělo totiž reaguje nejen na emocionální a psychický stav, ale i na příběhy rodu a záležitosti pramenících z minulých životů. Jen je potřeba vybrat, kterou cestou se vydat

Chci po ní, aby si představila před sebou muže. Ne manžela, ale někoho cizího, se kterým by mohla mít pohlavní styk. Jen tak, jako kdyby náhodou… Ne že bych ji tlačila do nějakých nemanželských hrátek, jen jsem chtěla znát její reakci na absolutně hypotetickou záležitost.
Ta byla!
Huuuh!
Strach.
Přestala dýchat, tělo se jí sevřelo.
Panika a hrůza.
Vědomí se odpojilo od těla. Úplně z něj vylítla.

„Hm, je to jasný,“ říkám jí. Přišel mi totiž vhled, co prožila. „Znásilňovali tě hezkých pár let. A že těch chlapů bylo docela dost. Jde tam cítit nenávist, odpor ke všemu, co má pinďoura v gatích a totální odpojení od jakékoliv sexuality.“ Tak to by prý docela sedělo.

Moc se jí tento příběh otevírat nechtělo. Prodýchává odpor a nechuť. Vysvětluji jí, že kdyby nebyl teď ten správný čas, asi bychom na tento příběh nenarazily. Teď ho už zpracovat zvládne.

Jdeme tedy na to.

Vidí ošklivou špinavou místnost s postelí. Je tam zavřená a chodí za ní muži, kteří ji znásilňují. Pokud jim nevyjde vstříc, zbijí ji. A pak ji znásilní. Nechává je tedy dělat to, co se jim zlíbí. Je jí to jedno. Snaží se nic necítit. Je jak hadrová panenka.

Posouváme příběh kousek zpátky, abychom se dozvěděly více. Jako dítě se neměla vůbec špatně, její otec byl obchodník, pak se časem dostal do vedení města a o lecčems rozhodoval. Byl chamtivý jako Krkovička a spousta lidí ho nenáviděla. Dlouhodobě škodil, kradl, ovládal a čím více měl moci, tím více nenasytný byl.
Spoustě lidem byl trnem v oku a tak se rozhodli, že chlapíka, říkejme mu tedy Krkovička, potřebují oslabit. A navíc z něj chtěli dostat peníze, které si nakradl. Unesli mu tedy jeho jedinou dceru a vyžadovali za ni dost vysoké výkupné. Krkovička však výkupné odmítl dát. Jenže únosci dívku pustit nechtěli také. Navíc by se prozradili. A tak si mladou ženu ponechali.

A aby ji tam neživili jen tak pro nic za nic, musela si na to vydělat. Tělem. Chlapů, kteří zaplatili za to, že mohli prznit dceru Krkovičky bylo dost.

Propadala se do stavů beznaděje, smutku a nenávisti. Cítila odpor k mužům a k vlastnímu tělu. Nikdo ji nezachránil, nikdo ji nepomohl, nikoho nezajímala. Světlo na konci tunelu už dávno nesvítilo.

Vypadalo to, že v kobce prožila pár let a nikdy ji už živá neopustila. Zemřela sama, s marností, odevzdaností, smutkem a odporem k životu, tělu i sexualitě. A její trauma se přesunulo až do dob, kdy ho byla schopná otevřít a zpracovat.