Na začátku to vypadalo tak nějak zmateně. Těch témat, které řeší je víc. Přejídá se, ujíždí na cukru, občas obsah žaludku musí ven, trpívá migrénami a hlavně necítí své tělo. Nejhorší to bývá, když “nic nemusí”, je doma a má v podstatě klid.
Chvíli jsme přemýšlely nad souvislostmi. Proč se jí to děje doma, proč má potřebu jíst páté přes deváté a taky proč jí to podnikání pořád nefunguje tak, jak by si přála. Všechno to totiž má jeden společný důvod.
Tady ho máte.
Za dávných časů žila byla jedna mladá krásná žena. Léčitelka. Bydlela sama v malé chaloupce a pomáhala všem těm, kteří k ní přicházeli s žádostí o pomoc. Neplatili ji penězi, protože v tu dobu nikdo žádné moc neměl, ale platili tím, co kdo měl k dispozici. Někdo dal mouku, někdo jablka, někdo sýr. Bylo velmi pozoruhodné, že dary chodívaly tak akorát, takže si žena žila naprosto spokojeně. Byla vyhlášenou vědmou a lidé k ní chodili z dalekého okolí. Znala léčivou sílu bylin, uzdravovala dotekem a zpěvem. Byla famózní. Jako by byla z jiného světa. A možná i byla.
Jednoho dne byla vypleněna její vesnice, přišli válečníci všechno zapálili a zničili, slabé, staré a nemocné zabili a ty ostatní odvedli, aby je následně prodali do otroctví. Vědmu si však cenili vysoko. Byla zvláštně krásná, štíhlá, vysoká. Aby se jim nezničila a oni za ni dostali co nejvyšší cenu, jako jediná se vezla na voze. Cestou vnímala nenávistné pohledy svých sousedů. Občas po ní plivali a pořvávali, že ona je ta, kdo za to může. Ona je neochránila, kvůli ní byla určitě vypleněna vesnice. Ta její magie a kouzla, to přeci není jen tak!
Na trhu byli všichni prodáni. I ona. Koupil si ji bohatý statkář. Byl tak uchvácen její krásou, že s ní trávil spoustu času a nemohl se nabažit pohledu na ni. Nikdy s ní nic neměl, nechtěl dělat nic proti její vůli. To, že ji zavřel do klece, to bylo úplně v pohodě.
Vědma tak nějak existovala. Netrpěla hladem ani žízní, nikdo jí nijak neubližoval. Byla jako exotické zvířátko v Zoo. Lhostejná a otupělá vůči životu i vůči statkáři.
Jenže statkářka měla problém. Vědma se jí ani trochu nelíbila. Bála se její kouzelné moci a její zvláštní krásy. A posedlost jejího muže se jí už nelíbila vůbec. Takže až jednou statkář musel na pár dnů odjet, rozhodla se, že vědmu nechá zabít. Ale aby to vypadalo nenápadně, aby nic nenasvědčovalo tomu, že ona je ta, která v tom má prsty, udělala to trochu jinak. Vědmu až tak úplně nezabila. Jen dala příkaz k tomu, aby pohůnci vědmu strčili do rakve, zatloukli hřebíky a rakev zasypali hlínou. Tak, aby statkář, pokud by se rozhodl její ostatky zkontrolovat, nenašel ani stopu násilí. A pokud by našel stopy boje, bylo to jistojistě šílenství, čáry a kouzla.
Tato regrese moc příjemná nebyla. Klientka si neustále stěžovala na to, že se dusí, že nemá co dýchat. Bodejť by měla. Jen si představte, jak dlouho vydržíte dýchat v dřevěné truhle.
A jaké to mělo souvislosti? Necítit tuhle starou bolest, vinu a marnost, necítit tělo, nebýt krásná a štíhlá, nepracovat nijak alternativně, protože by se to mohlo kdykoliv zase pos.at. Proto je bezpečné nic necítit, nic nedělat, jen jíst a sladkost života si dopřávat v té nejbezpečnější formě.