Tento příběh jsme otvíraly z jednoho prostého důvodu. Bojí se o sebe. Strašně. Bojí se že umře, že je na to příliš mladá, že neodžije to, co má odžít. Kdekoliv ji píchne nebo zabolí, vyděsí ji to. Kromě toho, že je přecitlivělá, očekávající nějakou krutou nemoc, infarkt, mrtvici, nebo něco takového, je už naštvaná sama na sebe. Potřebuje totiž zase žít.
Napřed se ladíme na smrt. Život a smrt, bez jednoho totiž není druhé. Ne. Nesouhlasí. Smrt prostě NE. Smrt je špatně. Tečka. Kroutí se přede mnou jak žížala, mluví něco o tom, že jako nemíní umřít a podobně. Že umře až jí bude 80, ale ve 40 jako že fakt ne. Abyste tomu rozuměli, já ji nenutila umřít. Já ji ladila na to, že smrt prostě existuje. A nikdo nevíme, kdy (pokud si to teda nezařídíme sami) přijde. Tak to prostě je. Tečka.
Ne a ne a ne. Zásek. Odpor. Je jí už pěkně blbě. Jako žížala se kroutí pořád. Jsme tam, kde jsme potřebovaly dojít. Máme tu správnou energii, po které se vydáváme do jejího dávného příběhu.
Dostáváme se do 18. století, do Francie, do Lyonu. Vidíme mladou, krásně oblečenou slečnu. Je bohatá, žije jenom s otcem, v krásném velkém paláci s nádhernou zahradou. Maminka jí zemřela, když jí bylo asi deset, otec se už nikdy neoženil a svůj čas věnoval hlavně práci. Byl velmi zdařilý obchodník, měl textilní dílny a velkou továrnu na brokát. Spousta práce, starostí a velký majetek.
Slečně byl doporučen ženich, kterého si vzala (samozřejmě, že to nebyl žádný nuzák, ale velmi bohatý mladík, sic neslaný, nemastný a duchem nepřítomný). Na mladou dámu byl otcem dělán velký nátlak na zplození a porození dědice. Byla jedináček, zeť nestál za nic a ten obrovský majetek “musel” někdo zdědit.
Jenže Louise onemocněla. Trpěla strašnými bolestmi, sex nepřipadal v úvahu a pokud už se něco podařilo, byla tak zesláblá, že žádné těhotenství nemělo šanci. Otec stále tlačil, manžel jí nebyl oporou. Zůstala sama se svými výčitkami a jednou starou chůvou.
Měla velké pocity viny, že nenaplní očekávání otce, že zklame stovky zaměstnanců. Věděla, že dřív, nebo později zemře. A žádný dědic nebude. Majetek půjde “bůhvíkam”. Ano, přesně tak… Církvi.
Ta se na něj obzvláště těšila. Louise dostávala “výplachy” hlavy o tom, jak se musí obětovat, sloužit, věřit. Viděla však jen pokrytectví, natěšené páprdy, očekávající v příštích letech tučný majetek. Často v dětství viděla, navštěvujíc klášterní školu, že svatí otcové zneužívali mladé panice. Včetně jejího manžela.
Vidina budoucích majitelů majetku ji ničila ještě víc. Sama byla velmi laskavá, hodná a obětavá. Velmi obětavá. Trpěla s trpícími. Starala se o ně. Měla výčitky za své bohatství a luxus, zároveň výčitky, že veškeré bohatství jejího otce a rodu, půjde kvůli ní vniveč.
S tímto pocitem zklamání, nenaplněnosti, sebekrutosti, lpící na životě, měsíc po měsíci, ve velkých bolestech umírala. Otec na ni zanevřel, manžel se jí štítil. Samota byla velmi tíživá. Nesplnila svůj životní úkol. Měla strach umřít. Viděla to, co vidět neměla. Nevěřila v nebe a jeho království. Měla strach, že přijde do pekla. Že byla málo dobrá a že prohlédla to, co prohlédnout neměla.
Čistíme, zpracováváme, rozdýcháváme, uvolňujeme a pouštíme. Klientce se dělá líp a Louise taky. S láskou a mírem ji necháváme naposledy vydechnout. Příběh se mohl uzavřít.
Úžasný… Klid, láska a mír. Život i smrt. Síla okamžiku tady a teď. Budoucnosti, smrti, bolesti a nemoci se již netřeba bát. Je v souladu sama se sebou, se svým příběhem, životem a smrtí.