Některé příběhy jsou kruté. Některé hnusné a nepříjemné. Některé však skrývají jisté poklady, které nás posilují, podporují a přináší nové dovednosti. Tedy oprašují ty staré a my s nimi můžeme znovu pracovat a navázat na to, co jsme kdysi dávno, v minulých životech, uměli. Tyto životy nepřicházejí hned. Většinou se zabýváme těmi hnusnějšími jako první (i třeba ještě po druhý, po pátý i po osmý), ale pak to přijde.

A to je i příběh Magdaleny.
Oblast Bílých Karpat, 19. století.

Neměla nikoho. Od malička pracovala jako děvečka u sedláků a byla zvyklá se ohánět. Když dospěla v ženu, dostala nabídku, aby se na jeden ze statků ve vesnici přivdala. Nevěděla do čeho jde, ale neměla jinou možnost. Byla chudá jako kostelní myš a možnost volby moc neměla. Jenže to nebyla úplně šťastná volba. Václav byl nekňuba a dělal to, co mu přikázala matka nebo otec. Přikázali mu ženu, tak se oženil. Madlenka poslouchala selku a sedláka taky. Jako on.

Jenže se tam děly takové podivné věci. Nejenže Madlu sexuálně obtěžoval tchán. Ale obtěžovala ji i tchýně. A nejlépe spolu. Jenže trojka s tchány Madlu děsila. Kromě toho, že Václav pořád nic. Rodičů se bál a možná ani nemluvil.
Madla to chtěla vydržet. Skutečně chtěla dostát svému svatebnímu slibu, jenže to skutečně nešlo. Tchánovic se jí protivili a ze sebe jí bylo na zvracení.

Otěhotněla, ale tchánovo dítě nechtěla. A tak vyhledala pomoc a o dítě přišla. Hodně si to vyčítala a trápila se. Neustálý nápor od tchánů neustával a Madlenka nakonec utekla. Potloukala se po okolních vesnicích a po lesích. Našla si vždycky příležitostnou práci, ale nesetrvávala tam déle, než bylo nutné. Nechtěla, aby ji našli. Tak moc se styděla, že nikomu neřekla proč její život vypadá tak, jak vypadá.

Párkrát si přichomýtla k porodům. Vše se průběžně učila od porodních bab, které ve vesnicích byly. Učila se bylinám a všem těm věcem, které jsou potřeba k rození, ale i šestinedělí. Časem velice dobře poznala, které ženy jsou znásilňovány, které týrány. Však to na jejich porodech bylo znát. A tak věděla, kterou bylinou ulevit, kde namasírovat, uvolnit a nechat dítě projít na svět.
Často setrvávala u rodiček a pomáhala v domácnosti. Vařila, prala, starala se domácnost i hospodářství. A až byla žena na nohách a plná síly, Madlenka odcházela zase jinam. Občas ji vyhledávaly ženy i s ostatními zdravotními problémy a Madlenka uměla pomoct i s tím, co úplně nebylo součástí přikázání. Jenže jí bylo těch žen, jež byly znásilněny a nebo čekaly xté dítě líto. A tak tedy vypomáhala i jim. Namíchala jim pak byliny a pečovala, aby se tělo zase uzdravilo.

Často si povídala se s stromy, s kytičkami, věděla, co má na co použít a jak s tím pracovat. Často chodila s velkým pytlem bylin na zádech a léčila ženy bylinami, které rostly za humny na loukách.

Madlenka žila docela dlouho. Byla vyhledávanou bylinkářkou, andělíčkářkou, porodní bábou i pomocnicí, její život byl naplněný pomocí ostatním ženám, ale i samotou a hrdostí.

Jaký poklad jsem tedy na začátku příběhu myslela? Schopnost se nacítit nejen na lidi, ale i na rostliny, na stromy i zvířata. Poznat, že někdy se věci mají jinak, než vypadají. A toto moje čarodějná klientka umí. Umí to daleko lépe, než si myslela. Stačilo to jen tak oprášit a rozpomenout se.