Jedno, druhé, nebo třetí či čtvrté? Zkuste si to představit. Buď máte fungující vztah a jakmile postavíte dům, vztah jde do kopru. Nebo máte fungující vztah, dům nemáte, ale rozhodnete se mít děti. Vztah jde kam? Přesně tam! A pokud nemáte ani dům, ani děti, máte podivné autoimunitní onemocnění, které vás limituje v různých částech života.
A tak to má klientka, její máma, matčiny sestry a jejich dcery, babička.

Je to jasné. Buď je prababička, nebo prapra. Když se ladíme na prababičku, cítíme už jen velkou tíhu, ohnutá záda a velké utrpení. Ta už je jen nositelkou toho všeho, co započalo před ní.
Bude to „prapra“. Říkejme jí třeba Maruška.

Maruška pocházela z chudé rodiny a už od mala pracovala u sedláka. Tak jako to bylo v té době běžné. Byla moc krásná. Měla zářivé pomněnkové oči a dlouhé vlasy barvy medu. Do Marušky se zamiloval prostřední syn sedláka. Selka nebyla ráda a Marušce to dávala sežrat. Václav však trval na svém. Buď Maruška, nebo se prostě neožení nikdy. Sedlákům tedy nic jiného nezbylo. Darovali mu část pozemku, aby si tam Václav postavil dům. Ten pozemek byl takový podivný. Byl na okraji vesnice a v těch místo se nikdy nikdo nezdržoval. Ani zvířata se tam nechtěla pást. Poblíž byly mokřiny a celkově tam bylo nevlídno. Václavovi nic jiného nezbývalo, než dům postavit. Vyměnit to z nikým nešlo a ani neměl peníze na to, aby se koupil něco jiného někde jinde.

Žilo se jim tam špatně. Oba byli často unavení a nemocní. Narodilo se jim 6 dětí, ale dospělosti se dožily jen dvě. Ty čtyři byly velmi křehké a vlnu neštovic, která přišla jednoho roku, nepřežily. Po pár letech onemocněl i Václav. Byl velmi vyčerpaný, nemohl dýchat a často vykašlával krev. Veškerá práce zůstala na Marušce.

Tchyně se na Marušku velmi zlobila. Kdyby ta podivná holka nezmámila jejich Václava, nic takového by se nestalo! A jelikož měla selka velký vliv po celé vesnici, plivala na ni špínu kudy mohla. S Maruškou se nikdo nebavil, aby si selku neznepřátelil. Byla totiž velmi zlá a mstivá.

Po několika měsících Václav zemřel. Na Marušku zůstal dům, hospodářství a 2 děti. To, jak moc musela pracovat, aby uživila sebe a své dcery nemusím popisovat. Žila tedy sama, na nikoho se nemohla spolehnout, na pomocníky neměla peníze a musely si vystačit samy. I když občas musely dojít k tchánům, aby si vyprosili nějaké obilí, nebo cokoliv k jídlu.

Maruška zemřela, jakmile dcery vyrostly v dospělé ženy. Její život byl plný smutku, dřiny a tíhy. Odcházela s výčitkou, že se nechala Václavem přemluvit, že způsobila jeho smrt a smrt svých dětí. Možná měla tchyně pravdu a Maruška byla prokletá. Její krása jí totiž vydržela po celý život.

Její dcery v domě nezůstaly. Každá se vdala a odešla k rodině svého muže. Příběh však pokračoval dál. Je nedobré se vdát, je nedobré mít dům, protože život je plný utrpení a všichni si zaslouží velký trest. Chlapi brzo umírají nebo odcházejí a ženy trpí. A dokonce mají všechny ženy v rodě příšerné a nepříjemné tchyně, které jim zůstávají, třeba i  v péči,  po smrti manželů.

Jak jsem už psala už výše. Ten dům a pozemek měl velmi zvláštní energii. Nikdy jsem se s tím v regresích ještě nesetkala a chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co je to zač. Prokletí vypadá jinak, v místě nestrašilo (ono stavět na bývalých hřbitovech a masových hrobech je taky parádička), ty mokřiny taky žádná výhra nejsou, ale s tímto to spojené taky nebude. Co tam, kurnik, mohlo bejt…

Byl to radon. Hodně radonu. Tím je vysvětlena obrovská únava, rakovina plic Václava i chatrnost dětí, které zemřely tak brzy. Jak prosté.