Tento příběh jsme otevíraly v sérii čakrových setkání. U páté čakry jsme ale nenašly žádné rozumné téma, které by s klientkou rezonovalo a potřebovalo by péči. Byl tam jen podivný tlak, jakási nekomunikace a sebedestrukce. I když první informace od klientky k tomuto setkání byla, že je poslední dny taková přinasraná, že se na mě vůbec netěšila, protože to dnes nebude hezký. Jo, tohle funguje skvěle. Ale téma pořád nikde.

Po chvíli, které připomínalo chození kolem horké kaše, přišel ženě první vhled do jedné z inkarnací. Tlak okolo krku zesílil. Vnímala jsem, jak se mi hrdlo úplně sevřelo. „Jo, to je ono! Podíváme se tam!“ Klientka mé nadšení až tak moc nesdílela. Chápu. Každý cítíme vášeň někde jinde. Přesto jsme pokračovaly.
Příběh se nám postupně otevíral dál a dál, takže jsme mohly nahlédnout a zpracovat jeden z jejích minulých životů.

MÁŠA, 15. století, Rusko (někde na severu)

Byla ještě mladá, když šla do služby. Její pán byl postarší majetný elegán, který byl, stejně jako ona, úplně sám. Měl krásné a rozlehlé sídlo, ve kterém s ním bydlela a starala se o něj i jeho domácnost. Pán měl samozřejmě ještě další sloužící. Muže, kteří se starali o domy, pozemky, koně a tak, ale v domě s ním žila jen ona.

Pán byl nejen majetný, ale i společensky aktivní a často se scházel s ostatními muži města. Máša na tato setkání přístup neměla, ale připravovala je a pak ta místa ve sklepení uklízela. Moc to neřešila, až jednoho dne zjistila, že o svém pánovi neví úplně všechno.

V jejich domě přibyla jednoho dne mladá dívka. Svázaná, vyděšená. Máša s ní nesměla mluvit, jen se o ni měla postarat, dodat jídlo, pití a základní záležitosti. Byla zvyklá na různé podivnosti svého pána, takže dělala jen to, co po ní chtěl a neřešila více.

Pár dnů na to přijeli na návštěvu všichni důležití muži města. Setkávali se ve sklepení a Máša byla velmi zvědavá, co tam ti chlapíci, přeci jenom, dělají. Vkradla se dovnitř, pomalu a tiše a to, co viděla, ji zastavilo krev v žilách.

Dívka, o kterou se starala, ležela mrtvá na kamenném stole a okolo ní postávali ostatní muži.
Pardon, hlášení, slabé povahy nečtěte dál.
Pánové si předávali její srdce, ze kterého ukusovali různé části tkáně, žehnali si navzájem, zpívali a podivně mručeli.

Služka vyděšeně vycouvala, plná strachu a hrůzy. Chtěla odejít a utéct, ale neměla kam. Chtěla se svěřit knězi, ale kněz stál ve sklepě jejího pána s ostatními muži. Nerozuměla tomu, co se tam děje a proč to dělají. Hřích, hřích, hřích! Satan v jejich domě, bože!
Hřích, o kterém nemohla mluvit a veškerá slova jí uvízla v hrdle.
Byla v pasti. Kam by jinam šla? Nikdo by jí nevěřil. Pán byl vyhlášený svou laskavostí a vlídností. Děvečky rozhodně své pány neopouštěly jen tak. A pokud ano, mohly tak akorát pojít hlady někde v ulicích. Nikdo by je už nezaměstnal.

Život šel dál.
Rituály probíhaly 4x do roka, ale jen na jeden z nich, potřebovaly pánové pannu, kterou obětovali svým bohům. Pravděpodobně to žádní satanisti nebyli, ale někdo jako zednáři, uctívači starých bohů, jejichž přízeň se uctívala lidskou obětí (což není normální posledních pár set let).

Během dalších let Máša stále žila se svým pánem. Žila v obrovské vině a strachu, aby jí neudělali to, co udělali těm dívkám. Dělala vše, co se po ní chtělo. Časem přestala mluvit a jen mlčky vykonávala svou práci. Možná jí i časem přeskočilo. Pán zemřel a do domu se nastěhovali jiní páni. Máša sloužila v kuchyni, ale nikdo na její řeči nedal. Říkali jí bláznivá Máša.

A tak to tajemství zůstalo schováno až do dob, kdy mohl být příběh otevřen, přijat a puštěn. Staré tajemství Mášina života teď už znáte i vy.
¨
S klientkou domlouváme následný rituál za Mášu. Chtěla zapálit svíčku nejen za ni, ale i za ty dívky, kterým se nedostalo řádného pohřbení. Mě to tam ještě trochu táhne, takže se vracíme zpátky do sklepa tam někam. Klientka se trochu ošívala, takže se v představě chytáme za ruce a jdeme tam spolu. Teda, já měla jít prý první 🙂 Nacházíme ty správné dveře a úplně vzadu nalézáme obrovskou dřevěnou truhlici. Uvnitř truhlice čekaly bílé holubice, které teprve až teď mohly vyletět ven. Letěly vysoko až do nekonečného nebe. Do míst, kde duše mohly konečně nalézt klid a mír. A tento úžasný klid a mír se rozhostili u nás, jako odměna za naši práci.