Toto téma jsme spolu řešily asi před rokem. Bolesti tenkrát ze dne na den zmizely a měla relativně pohodu a klid. Jenže se vrátily a byly nepříjemně intenzivní. Dokonce tak, že ani analgetika nefungovala. Něco uvnitř ji volalo k tomu, aby se podívala na tuto bolest hlouběji. Aby hledala souvislosti. Aby nalezla to, co potřebovala nalézt.
Nemůžeme říct, že by předchozí regrese byla udělaná špatně. Vůbec ne. Jen se přihlásilo téma, které si žádalo pozornost. Za rok je spousta věcí úplně jinak. Tenkrát jsme se vracely po ose života současného. Jako mladá si prožila operaci cysty na vaječníku, která zanechala hluboké stopy studu, nepřijetí a traumatu.
Tentokrát jsme musely ještě níž. A abychom to neloupaly jako nekonečnou cibuli, šly jsme úplně co nejhlouběji, do života, kde trauma vzniklo.
Možná jste už něco slyšeli bájné Hal Saflieny na Maltě, jehož vznik odhadují na dobu 3800 až 2500 př. n. l. Tak ano, někde tam, její příběh zřejmě započal.
Příběh a život ženy, kněžky, jejíž život byl zasvěcen vyššímu poslání, službě lidem, Zemi i bohům. A zejména službě vodě.
Mezi kněžky se dostala jako mladá dívka. Už v dětství byly odhaleny její zvláštní magické schopnosti a když jí bylo 12, byla předána do péče kněžkám. Dívce to bylo tenkrát jedno. Vnímala, že její život je o něčem jiném. Že je něco důležitějšího, než smutek a slzy mámy. Tolik se toho učila! Rozvíjela své schopnosti!
Její zvláštní schopností bylo schopnost ovládat vodu. Často stávala na pobřeží, vnímala zpěv vln, energii pěny tříštící se o kameny. S mořem si zpívala, povídala, dýchala. Její schopnosti byly tak úžasné, že dokázala rozpoutat obrovské vlnobití, přivolat bouřku, déšť, krupobití. Časem byla vysvěcena na kněžku, která hlídala, aby ostrov (nebo jeho část) byla v bezpečí. Nevítané návštěvy měly tak trochu smůlu.
Jednou za měsíc, vždy za úplňku, kněžky mívaly slavnost. Někdy trvala den, někdy tři a někdy i týden. Na každou slavnost přijížděli hosté. Ti, kteří přijeli oslavovat, ti, kteří žádali kněžky o vyléčení zdravotních obtíží nebo žádali o pomoc a radu. A pak také přijížděli muži, jež byli předem vybráni, aby kněžky, které již dospěly, oplodnili.
A to se stalo i naší “vodní” kněžce. Proces byl pro ni nezajímavý. Brala to jako povinnost. Po čase se jí narodil syn. Byl jí však odebrán a byl součástí komunity. Nikdy si nevybudovali bližší pouto, možná ani nemohli. Její poslání nebylo být matkou. Její poslání bylo sloužit. Být kněžkou. Bohyní.
Vše bylo dané. Její život a život ostatních měl jistá pravidla, které všichni dodržovali, aniž by řešili, že by mohlo být vše jinak. Na jedné straně to bylo velmi duchovně naplňující, na druhé se však nacházela jistá až úmorná každodennost.
Jednoho dne očekávaly kněžky opět flotilu návštěvníků. Vodní kněžka telepaticky zjišťovala, tak jako obvykle, jestli je vše v pořádku a jestli může muže vpustit na ostrov. Vypadalo to, že ano. Jenže nebylo. Na ostrov se dostali muži, kteří se rozhodli kněžky odvézt a prodat. Zabili všechny děti, včetně jejího syna a všechny staré ženy.
Kněžky byly znásilněny a poté naloženy na několik lodí, aby pluly za neznámým osudem.
Kněžka cítila obrovský vztek. Nenávist k mužům. Zlobila se na sebe, že neprohlédla jejich léčku. Že dovolila něco, co se nemělo stát. Že ona je ta, která může za smrt svých blízkých, za smrt svého syna a za vyhlazení své komunity.
Byla plna bolesti. Rozhodla se, že to tak nenechá. Nemohla dovolit, aby ženy, které odváželi námořníci, byly zneuctěny a prodány.
Zavřela oči a v duchu začala zpívat moři.
To zanedlouho vyslyšelo její prosby.
Moře, které bylo dosud klidné a tiché, se začalo bouřit.
Tak velké vlny námořníci ještě neviděli.
Vypadalo to, že je moře trestá.
Vlny byly tak silné, že převrátily všechny lodě.
Nikdo se nezachránil a nikdo nedoplul do cíle.
Bylo to vysvobození? Smůla? Vnímaly kněžky, že konec byl neodvratitelný a že jednoho dne skutečně přijde? Byla vodní kněžka skutečně vinna?
Nebyla.
Věděly to.
Vnímaly koloběh života a smrti jako spravedlivý a božský proces bytí.
A po uvolnění všech těchto vazeb, popsání příběhu, prodýchávání všech souvislostí a až úplně nakonec naší regrese přišlo obrovská vlna energie, která nás obě úplně zalila.
Poděkování.
Od kněžek, které byly na lodi.
Tohle byl totiž její úkol.
Nedovolit, aby tyto ženy byly zneuctěny.
Svůj úkol, své poslání v tomto životě naplnila.