Potřebujeme jít ještě dál. Ta cysta se v tomto věku neudělala jen tak (cysta = vnitřní pláč). Bůhví, jak dlouho jim tam měla, než se cysta rozhodla prasknout.

Dostáváme se opět do 2. světové. Ale teď to není žádný koncentrák, ale druhá strana.

Je mladou německou ženou a se svým mužem, který byl součástí SS, žijí pravděpodobně v Praze. Má se tu královsky, užívá si života a válka ji v podstatě nezajímá. Má vedoucí funkci na nějakém úřadě (logistika, nebo nějaké technické záležitosti) a žije si relativně pěkný život.

Jenže válka skončila a než se stihli odstěhovat zpátky do Německa, napadla ji skupina vojáků. Češi, možná Poláci, Britové. Nejsme schopné to identifikovat přesněji. Byli plní vzteku, agrese a zloby. Ženu unesli do nějakého opuštěného domu, přivázali ji ke stolu a začali se na ní ukájet.
Nechali ji tam tak dlouho, dokud byla schopná žít. Dokonce jsme zjistily, že byla těhotná. O dítě samozřejmě přišla. Ležela na tom stejném stole v kaluži krve, cítila hanbu, stud a totální odpor. Vydržela to téměř týden.

Procházely jsme spolu emoce vzteku, nenávisti, sebedestrukce, viny a totální odpojení. Nacházela tolik souvislostí, které jí během života přicházely a neustále přicházejí.

Člověk by řekl, že je to blbá migréna. A ono ne.

Válka byla traumatická pro všechny strany. Není to jen o tom, že ti jedni byli špatní, vůbec ne. Bylo potřeba odpustit sobě, odpustit mužům, odpustit agresorům.
Dovolit si být ženou, takovou jakou je. Svobodnou, krásnou, plnou života, síly a lásky.

To, jak se pak cítila, asi popisovat nemusím.
A navíc — vypadala v tu chvíli skutečně úchvatně!