Říká, že je v jejím životě všechno špatně. Nic nefunguje, necítí se v něm vůbec dobře. Má problematické vztahy, ve kterých často potkává manipulátory. Je nešťastná a zdravotně na tom taky není nejlépe. Prý je totálně v pr.eli. Pláče.

Z jejího povídání vnímám obrovskou sebedestrukci, vinu a hlubokou bolest. Musíme jít někam dolů. A nebude to asi vůbec pěkné. Připravuji ji na to. Ale znáte to, na to se moc připravit nedá. Otvíráme příběh jejího posledního minulého života. Ty nás mnohdy ovlivňují nejsilněji.

MARIE PETROVNA

Narodila se na přelomu 19. a 20 století do společensky uznávané rodiny. Měla vysokoškolské vzdělání a pracovala jako žurnalistka. Milovala svou práci a vnímala její obrovské poselství. Byla chytrá, aktivní. Nelíbila se jí politická situace, která v Rusku v té době byla. Stalinova vláda nesmí pokračovat! Byla součástí odbojové skupiny, která vytvářela jisté kroky k informování obyvatelstva. Věřili, že se jim podaří změnit cokoliv. Často vycházela z redakce z hromadou letáků, kde informovali o tom, co běžný občan nebyl schopný vnímat a vidět.

Byla těhotná. Její muž byl součástí redakce i skupiny. Měla pocit, že je jejich práce ohromně důležitá. Cítila se hrdá a neohrožená. Bojovala za Rusko, za svou zemi, kterou milovala, co nejvíc.

Jednoho dne, z ničeho nic, je přepadla skupina vojáků nebo policistů. Beze slova je sbalili, zmlátili a naložili na korbu auta k nějakým dalším lidem, které potkal pravděpodobně stejný osud. Některé z nich po cestě vyložili, některé zastřelili. Marii odvezli až snad na kraj světa.

Ocitla se v pekle za polárním kruhem.

Gulag.

Ukrutná zima, nelidské podmínky, náročná práce. Nosila těžké kameny z místa na místo dobrých 12, 16 hodin denně. Sem a tam. Nedostávali pořádně najíst a oblečení bylo velmi málo. Brzy roztrhala to, v čem přijela. Jiné boty nedostala. A tak chodila v těch prošlapaných a děravých.

Žádný soud, žádné informace. Nic.

Dlouho věřila, že je to omyl. Že ji její rodina pomůže, měli konexe, známosti. Nevěděla, že bylo její rodině vyhrožováno, nevěděla, že ten, kdo ji napráskal byl její bratr, kterého mučili tak dlouho, dokud neřekl to, co chtěli a pak ho zabili. Nevěděla, že jí nikdo nepomůže. Báli se.

Byla hodně sama. Lidem okolo se nedalo důvěřovat. Za kus chleba se dokázali chovat jako zvířata. Šmírovat ostatní, donášet informace, ubližovat. Na nikoho tam nebyl spoleh. Jen na sebe.

O miminko samozřejmě brzy přišla. Nedostatečná výživa, nošení kusů skály, žádné úlevy, natož péče. Postupně začala nenávidět svět okolo sebe. Proklínat ho i sebe. Tušila, že se odtud už nedostane, o to víc její pýcha rostla.

Často s odporem koukala na své tělo. Na hubené nožičky, které měly obrovské fialové boláky s loupající se kůží a hnisajícími ranami. Dokonce přišla i o pár prstů na nohách. Takové malé kousíčky a člověk by nevěřil, jak špatně se pak chodí. Ale už jí to bylo jedno. Byla odevzdaná, otupělá, nenávistná, v oběti. Mrtvá zaživa. Vydržela tam dlouho. Vypadalo to, že snad i několik zim. Těžko se to však popisuje a hledá. Čas v těchto chvílích člověk vnímá úplně jinak. Z gulagu se nikdy samozřejmě nedostala.