Různých terapií zažila už spoustu. Ví, že jim musí vše odpustit, ví, že by měla, ví to, tohle i tamto. Jenže všechno se to seškráblo jen tak po povrchu a hlouběji to nedošlo.

I když udělala už spoustu práce, která se v jiných částech života už projevila, v kategorii partnerství to vypadá tak nějak furt stejně. Na nic. 

Sama jsem zvědavá, jestli se se mnou dostane hlouběji. Nevzdala to a to mi dává důvěru, že najdu to, co je pro ni to důležité.

Neměla to jednoduché. Náročné dětství, komplikovaný vztah a hádky rodičů, alkohol, stres, strach na denním pořádku. Její vztahy, nějakým způsobem, odrážejí to, v čem vyrostla. Chlapi na prd. 

Odpuštění je jedna věc. Ano, je důležitá, potřebujeme to pustit a uvolnit,  naše staré zkušenosti nás svazují.  Jenže ono to někdy prostě nestačí. Pokud se nám to opravdové hluboké emoční odpuštění povede. Ezo bláboly v hlavě, s pocitem nasranosti a ublíženosti v břiše nám opravdu k ničemu nejsou. 

Ladím na její příběh, vnímám jemné nuance jejího hlasu.  Vede mě to zpátky, když byla malá holka. 6, 7 roků. Sedí na posteli, ublížená, ztuhlá a odpojená. Chvíli se na ni ladíme, pracujeme s tímto vhledem, něco málo uvolníme, ale moc nám to nejde. Musíme jít dál. Holčička nespolupracuje. Ztuhlost a odpojenost už je prožívaná dlouho, tady to nezměníme. Je v pozici přežít. Vydržet. Necítit. 

Vysvětluji klientce mechanismus, díky kterému se jí děje to, co se děje. 

Vracíme se tedy dál. Má tam rok, možná dva. Až tady nacházím to, co jsem potřebovala najít.

Odpor.

Odpor k životu. Odpor k ženství. Odpor k mužům,  kterým procházelo to všechno. Prochází mnou obrovská vlna agrese, která nemohla jít nikdy ven. Bezmoc. Vztek.

Odpor k sobě, k tomu všemu tady na Zemi. Nepřijetí života, nepřijetí sebe sama.

Klientka doplňuje, že trpěla strašnými migrénami. Nedivím se.

Odpojeno. Odpojeno, takže proto nic necítí, teda cítí, ne že ne, ale trochu jinak, protože dítě potřebovalo přežít, aby necítilo tu obrovskou bolest přicházející den co den. 

Proto opakuje to podobné, jako její matka a ženy rodu. Proto ten začarovaný kruh.

Máme to. Chvíli s tím pracujeme, vysvětluju souvislosti, protože tomu všemu potřebujeme rozumět, potřebujeme vnímat smysl toho všeho. A pak se tam dostáváme. K té největší bolesti, smutku a marnosti. Jsme tam a odtud nám to už půjde změnit. Nebude to hned. Ale cesta vede tudy.

Cesta k otevření se životu, ke zranitelnosti, důvěře a lásce. A k tomu odpuštění, hlavně teda sama sobě,  časem třeba taky.