Opět na ženské téma. Potvora v děloze, která tam bydlí dobrých 5 let. Hledáme příčinu, aby neměl důvod zůstávat a živit se na starých emocích. Potřebuji zjistit spoustu detailů. Jak to má se sexem, kdy začala, jak to měla s ostatními muži, s tím svým doma. Jestli si to užívá, nebo spíš sex přetrpí, co orgasmus. Bavíme se o tématech, které jsou velmi intimní, ale naprosto důležité.
Potřebuji najít ty správné dveře.
Dveře k její sexualitě.
Ten myom je totiž něco, co zdravé sexualitě evidentně brání. Ale pořád je to něco, co zamezuje přístup dovnitř. V tomto příběhu je to trochu jinak.
Ano, její sexualitě je zavřená. Moc ji to nebaví, říká, že rozhodně není vášnivá. Je prostě více v hlavě. V pořádku. Každý to máme jinak. Povídáme si o vaginálním mapování, které absolvovala bez výsledku. Navrhuji, aby se mapovala sama. Třeba jí tento příběh otevře možnost zpracovat si i další kus v jejím životě. Je citlivá, vnímavá, není to nic, co by nezvládla sama.
Po chvíli se dostáváme do toho správného života.
Jeptiška. Ano, dá se to předpokládat. Na tohle jsou jeptišky expertky.
Jenže to nebyla ledajaká jeptiška.
Byla z bohatšího rodu, v klášteře totiž studovala. Nemusela vůbec pracovat. To tam dělaly jiné ženy.
Příběh se nám loupal velmi pomalu a těžce. Bylo cítit jisté bezčasí, nekonečnost, prázdnota. Asi přesně tohle tenkrát zažívala. Dlouhé táhlé nic…
Trávila svůj život v samotě.
Ostatní jeptišky nezajímala, nebo k nim ani nemohla. Neměla s kým sdílet, byla zavřená za klášterními zdmi.
Jejími společníky byly knihy a tiché modlitby.
Až na jednoho.
Jednou za dva tři dny ji navštěvoval představený kláštera. Mírně obtloustlý, plešatý pán, aby ji “obšťastnil” svou přítomností a penisem. Lehával na ní, chvíli prováděl ty nechutné pohyby, vystříkal se jí na břicho a pak šel. Ona to jen útrpně přijímala. Brala to jako něco, co nemůže změnit, co je součástí pobytu a co bude muset absolvovat, dokud opat nezemře. Jedinými dny vysvobození byla menstruace.
Chlap byl odporný a jak si připadala ona sama, je jasné. Odpor, nenávist, odpojení při útrpném aktu, vlastní sexuality. Možná až odpojení totální, odpojení od sebe i od života.
Jde nám to fakt neskutečně pomalu. A pořád to nemůžeme najít. Jako jo, znásilnění, odpor, ale pořád to není to ono. Na myom to prostě nestačí. Průběžně prodýcháváme, odbíháme a pak se zase vracíme. Slepíme kousek a pak nás to zase vykopává ven.
Jo! Už to máme!
Opat si ji totiž sám vybral. Ona byla ta, která zajišťovala pozitivní přístup a podporu církve pro svou rodinu. Možná to byla běžná praktika, že jedno z dětí panovníka, nebo nějakého jiného bohatého rodu, šlo do kláštera, samozřejmě byl součástí adekvátní dar církvi, možná se potřeboval její otec zbavit jedné z dcer a příspěvek klášteru byl menší, než případné věno, možná tu byla jen dohoda těch dvou. O co konkrétně šlo, jsme nezjistily.
Jisté bylo to, že ona byla ta, kterou si plešoun vybral pro své hrátky. Nechal ji zavřít do svého kláštera, beztrestně si užíval, protože věděl, že klášterní zdi už nikdy nikdy neopustí.
V klientce se najednou objevil život a začala křičet: “Hajzl, hajzl, hajzl! Hnusnej hajzl!”
“Jooo, už to máme, to bylo to ono. Juhuuu!”
Myom byl tedy její vnitřní pláč. Bariéra, blok, aby se něco takového už nemohlo opakovat.
Takže zpracováváme, přijímáme, pouštíme. Ještě pár posledních minut, kdy jsou ty dvě spolu. Ta současná nechává tu starou jít dál. Svobodnou, vědomou, smířenou. Krásný okamžik.