Mám jednu úžasnou klientku. Teda, mám samé úžasné klientky, jsem šťastná, že můžu pracovat s lidmi na stejné vlně. Ale zpátky tam k té. 🙂
Už při prvním setkání jsme zjistily, že to, co jí nedělá dobře, je nevyřešený vztah s rodiči. Když mi povídala o svém životě, o problémech v partnerství a komplikacích, v hlase jsem spíše vnímala malou holčičku, která se pořád snaží, bojuje o pozornost a o lásku.
Domluvily jsme se na další spolupráci a při každém setkání odlouply kousek. Při dnešním setkání jsme však narazily na zajímavém nastavení, o kterém vám chci vyprávět.
Je to totiž něco, co je tak silně ukotvené v systému, že to není vůbec jednoduché prorazit.
Neposkvrněnost rodičů.
Na rodiče se kouká s obdivem a úctou jak za první republiky,
jako správný potomek křesťanů a zároveň jako správné komunistické dítě.
Rodina je krev. Musíme si pomáhat. Přes to nejede vlak.
A tak tedy pomáhala, protože pomáhat se má a protože to slušný lidi dělaj. Mirek Dušín hadr. Jenže skoro nikdo nepomáhal jí. Nechali ji ve štychu tolikrát, že se to nedá ani spočítat. A to, že se necítila dobře, je jasný. Spoustu křivd, bezmoci, pocit prázdnoty, nenaplněnosti, nepřijetí a neporozumění.
Jenže to nebylo jen o tom, že se pomáhat má a musí. Holčička to dotáhla k dokonalosti.
Rodiče mezi sebou neměli moc hezký vztah, jako její prarodiče a děvčátko to děsilo. Když se od babičky a dědy odstěhovali a začalo bouřlivější období, rozhodla se, že její maminka a tatínek jsou naprosto skvělí a jedineční. Občas sice musela jednoho rodiče bránit před druhým, občas byla štítem nebo rozhodčím. A protože to bylo tak složitý a tak komplikovaný, nasadila růžový brýle a bylo. Nikdy si je už nesundala. Možná se tím život stával snesitelnější, možná se nemusela ztrácet v realitě, že to, co skutečně žili, neodpovídalo tomu, jak jí tvrdili, že to má být správně.
Nakonec ty růžovky sundala.
Vidět rodiče takové, jací skutečně byli a jsou, není jen tak.
Jenže když se pořád ztrácíme mezi “pravidly” a realitou, řečičkami a skutečnými city, iluzí a pravdou, nic jiného nám nezbývá.
Nejsme zodpovědní za životy svých rodičů, za jejich osud a štěstí. Nepřísluší nám je zachraňovat, litovat a cítit se kvůli nim nedostatečně a zraněně.
Úcta a respekt tam samozřejmě patří.
Ale je to křehká rovnováha, kde obě strany mají svůl díl. Nefunguje-li to na jedné, ta druhá to prostě nezachrání.
Ani když se o to snaží už přes 50 let.