Ladíme se tedy na to, proč nemůže usnout a na její úzkost. Není to příjemné, moc se jí do toho nechce, ale je statečná a jde do toho.

Je to panika, zvláštní hrůza, strach o život. Samo, že neví, že by tohle někdy zažívala.
A tak hledáme dál. Nechávám ji v tom nepříjemném stavu a pak mi to přichází na mysl.

Vidím malinkou holčičku, nechápe, co se jí děje, její máma má obrovský strach a má strach, že ji dítě (ji) někdo sebere. Povídám jí, co vidím. To dítě je opravdu maličké, takže si nic takového nemůže pamatovat.
Ale třeba ví, co se mohlo tenkrát přihodit.

Ví. Vypráví mi, že když byla hodně malá, stěhovali se do Česka. Museli. Její otec se tenkrát zapletl s mafií, nadělal nějaké dluhy, které vymáhali nazpět. A tak ve své zemi nemohli zůstat. Ani jsem to na ní nepoznala. Mluví perfektně česky 🙂

A to je to ono. Zažívala obrovský strach svých rodičů a rodiny, který ji dodnes nenechal usnout. Pořád totiž hlídala a kontrolovala (na nějaké úrovni), jestli se náhodou nic neděje. A místa které neznala, jsou potenciálně nebezpečná taky. Takže tam prostě měla strach a odpor vůbec jít.
Jen si to zkuste představit. Váš manžel si půjčí peníze někde, kde to není úplně ideální, není schopen to vrátit a vy sedíte doma s dětmi a nevíte, co se bude dít. Nějakou dobu vás kontrolují na každém kroku, jde vám o život, vyhrožují vám, máte strach o děti a jediná možnost, jak přežít, je utéct. Půjčit si takové množství peněz někde jinde není možné. Je to prostě v háji. Zůstává jen strach a potřeba přežít.

Vracíme vše, co není její, osvobozujeme ji od starého strachu, který ulpěl v jejím vědomí.
Pouštíme, odpouštíme, čistíme… Vracíme k ní sílu a vědomí, že si ona ve svém světě a ve svém věku už umí poradit. Že už není bezbranná malá holčička, která se bála.

Přichází krásná úleva, žena uvolněně dýchá, aura září, vypadá, že z ní spadlo pěkně těžké brnění.
A taky že spadlo.