Nemůže spát. Tedy může, chce se jí, ale když si lehne, tak nic. A trvá to už pár měsíců Čučí na strop, nemůže se hýbat, nemůže ani myslet. Dokonce nemůže být ani přikrytá až po bradu. Něco ji dusí a tíží na hrudi, takže nesnese nic těžkého. A když je jó super noc, spí tak 3 hodiny. Možná ani to ne.
Je to pocit prázdna a nicoty. Evokuje mi to kosmonauta, který je někde ztracen ve vesmíru a čeká až mu dojde kyslík. Oponuje mi, že to kosmonaut rozhodně není, že vidí spíš na hrob.

No, ono to jako hrob úplně až tak nebyl. I když… Posuďte sami.

SERGEJ

St. Peterburg, 1. polovina 19. století.
Byl mladý, plný života a měl hlavu plnou výzev. Měl se velmi dobře a čekal od života jen to nejlepší. Rodiče byli na společenském žebříčku tehdejšího Ruska na vyšších pozicích. Sám car byl bratranec bratrancova strýčka. A to už je co říct!

Trávil čas se svými přáteli. I oni patřili mezi ty “lepší”. Dalo by se říct, že to byla mladá zpovykaná mládež, která byla schopná téměř čehokoliv. Sergej se chystal na studia na důstojnické škole a také byl zasnouben s jednou krásnou slečnou. Prostě samé úžasné věci před sebou.

Jednoho dne se s kamarády vsadil. A věřil, že sázku vyhraje. Taková legrace! Přejde z jedné místnosti do jiné. Ale ne dveřmi. Hezky z okna do okna. Po římse. A v noci! No co, že je to v druhém patře. Kdo se bojí, ať klidně zemře. Je připraven dokázat cokoliv! Chrabrému štěstí přeje!

Nepřálo.
Uklouzl.
Dopadl až na zem.

Pád přežil. Dýchal. Jenže se nemohl hýbat.

Snažili se ho léčit. Dostával tolik péče! Jenže s přerušenou míchou v oblasti krčních obratlů nikdo nic moc neudělal. A tak Sergej zůstal ležet.
Míval často spastické šoky, takže ho k posteli přivazovali.

Viděl, slyšel, cítil, myslel. Mluvit však už nemohl. A tělo ovládat už nemohl také.

Občas přijímal návštěvy, které na něj smutně koukali. Jak trapné. Nesnášel to. A ty trapné řeči. Jak je to mrzí! Nesnášel to ještě víc…
Jeho snoubenka si nakonec vzala jeho kamaráda. Ale nezazlíval jí to. Co by tak s ním, mrzákem, dělala.

O Sergeje se stále starali sloužící. Služebné velmi rychle zjistily, že stačí velmi málo a Sergejův penis reaguje na dotek. A tak si potají začali s jeho penisem pohrávat. No a když to vyšlo, tak si i dopřály styk s mladým pánem. Brzy se to rozkřiklo mezi služebnými a Sergeje začaly brzy sexuálně zneužívat.
Trpěl ještě víc. Měl tolik vzteku a zloby na tu verbež!

A více vzteku ještě na sebe! Nemohl to změnit. Nemohl se bránit. Nemohl vůbec nic. Sakra, sakra, sakra!

Dokonce měl Sergej i potomky! Služebné velmi rychle zjistily, že mít dítě s modrou krví by bylo dobré pro jejich trvalé umístění a tak si tím pokoušely zajisti své živobytí.

Sergeje tedy začali hlídat, aby se na něm služebné neukájely.

Jeho život plynul, ani nevěděl jak. Často se ztrácel v jakési nicotě, po čase přestal vnímat čas, noc i den. Co taky, když je před vámi bílá zeď a jedno okno. Občas ho vyvezli na letní sídlo. Změnila se tedy zeď a okna. Nic víc. Marno, tupo a příšerný vztek zůstával. Někdy spal, někdy jen tak koukal. Co taky jiného.

Sergej, díky péči, kterou dostával, žil ještě téměř 30 let.
30 let!
30 let vězení ve vlastním těle!

30 let otupělosti, vzteku a marnosti.

Protože tyto emoce byly tak silné, tak hluboké, přenesly se do současného života. A ukázaly se až tehdy, když se klientka rozhodla cvičit a používat své tělo. A také díky karanténě, protože byla uzavřená mezi stěnami u sebe doma.