Před 15 lety ji opustil partner, její první láska a od té doby je sama. Na žádný vztah to nevypadá, cítí se sama, uzavřená před světem. Mívá příšerné menstruační bolesti, které bez léků tlumící bolest nezvládá.

Je to naše první setkání, mluvíme spolu po telefonu a já ji vysvětluji, co všechno ji se mnou může potkat. Vnímám, že se budeme muset podívat někam hlouběji, než je současný život. Je to totiž naprosto jasné 🙂

Její první vjem je, že vidí mladou ženu, oblečenou v bílém, na hlavě má šátek a nachází se v nějaké kobce. Odevzdaně kouká malým okýnkem ven na nebe. Cítí smutek, prázdnotu, marnost.

Ano — je to jeden z obvyklých prvních pohledů. Je to čas čekání na smrt.
Ale nebudu předbíhat. Hezky popořádku, ano?

Dostaly jsme se do nějaké muslimské společnosti, tipuju tak 16.,17 století. Místo jsme neurčily úplně, ale lokalizace je v podstatě jasná.
Vyrůstala v příjemném prostředí, netrpěla hladem, nic takového, naopak. Muže jí samozřejmě vybrali. Dokonce jsme se dostaly do okamžiku před svatbou. Byla plná očekávání. Vůbec jí nevadilo, že si bude brát někoho, koho vůbec neviděla. Naopak. Velmi hezký pocit to byl.

Žila s ním moc hezký život. Ti dva se měli moc rádi. Jako fakt. Přišla láska jako trám a oni byli šťastní, zamilovaní. Slíbili si lásku navždy. Dole i nahoře, napořád.

Jenže!

V těchto společnostech je muž mnohdy malým pánem. Rodině vládne mužova matka. A té se milá nevěsta nelíbila. Nelíbila se jí jejich láska.
A tak pomalu a postupně začala škodit.

Aby se její syn choval adekvátně. Nechtěl už jiné manželky a to se přeci nesmí. Láska? Neexistuje!

Pozor, pozor, tohle čtení je opět pro silné žaludky! Dále jen na vlastní nebezpečí!

Kde najít slabé místo své snachy? Přece tehdy, když je nejzranitelnější. A kdy je žena nejzranitelnější?
Po porodu!
A poté, když se jí narodí dítě, tak na něj tchýně šlápne. Prohlásí dítě za potomka ďábla, protože nevěsta je rozhodně prokletá a určitě po nocích obcuje s démony, když je ten její syn tak divně šťastný.

To je superzávist, co?

Jenže to nebylo jedno dítě, přišlo druhé a tchýně se realizovala znovu. Ještě navíc holčička. Žádná škoda.
A pak přišlo ještě třetí dítě.
Stejný osud. Skončilo s prošlápnutým hrudníčkem a prohlášením tchýně, že ani tuhle zrůdu stejně nikdo nemůže vidět, ještě by byl stejně prokletý jako tamta.

Matka rozhodla, že manželka jejího syna je ďáblova milenka. Prokletá a žádné zdravé dítě nikdy jejímu synovi nedá.
Nikdy.

Nač ji tedy živit, že?

Zavřeli ji do kobky a navlékli na ní bílý pohřební šat.
Když smrt, tak pořádně, s parádičkou. Ať to má úroveň.

Pár dnů si tam ještě pobyla. Byla smutná, nešťastná. Nic špatného totiž neudělala!

Jednoho dne ji postavili ke skále a za pohledu jejího manžela, tchýně a dalších rodinných příslušníků udělala to, co po ní chtěli.

Skočila dolů…

Jaké souvislosti má tento příběh s životem mé klientky? Nemá děti ani muže, sama má pocit, že její život je v totální izolaci. Žila v jakési kobce a její život se odehrával za zavřeným oknem.

Je to pryč.
Téma otevřeno, rozpleteno, zpracováno, uzavřeno.

Zůstal po něm jen tento příběh.